Kdybych si mohla vybrat, jakou vodou budu, byla bych horským potokem.

Potokem, jehož kapky se k sobě pnou, vážou se svou křehkou esencí někde hluboko pod zemí, v pórech země, mezi kameny a jílem, vpíjejí se. Až se spojí v jednu jedinou sílu a proderou se mezi vzdechy skal napovrch, do šera stromů.

Lesním potokem. Potokem bez pravidel, podléhajícím jen zákonu Země. Prostě potokem, co měkce teče, bublá, místy kape, potom stříká, padá, řítí se, dopadá na prchající hladiny, černá se v tůních, leskne se na kamenech, otírá se o překážky, unáší listí, šumí a zpívá žíznivým, klouže po hvězdách a třpytí se ve světle baterky.

Potokem, který vidí celý svět a někde ve své vodě zůstává sám sebou. On vidět není, člověk ho jen cítí na kůži, když se zaposlouchá.