Před námi se objevila ohromná železná brána. Voják na stráži, obezřetně bránící svůj hrad. Nemilosrdný, vážný, plný ukrytých emocí. Opatrně jsme se rozhlédli a prošli otevřeným křídlem.

Nalevo od pěšiny zejí hluboké jámy porostlé trávou a lučními květinami. Jakoby zde před mnoha sty lety dopadlo cosi, co na tom místě zanechalo nesmrtelnou stopu, co se navždy otisklo do téhle půdy.

Naproti skála. Mlčí, protože nemusí mluvit. Teplý vítr se prohání mezi bloky kamenů, drobné úlomky se čas od času zřítí dolů. Vítr je hravý, zpívá si, šelestící větve stromů vklíněných do skal zachytávají útržky melodie a vděčně přijímají jeho křídla.

Spěcháme dál. Po kamenité cestičce, vinoucí se dnem lomu, procházíme okolo prvních drobných jezírek, která se plaše skrývají mezi ostrůvky rákosí. Zvolňujeme krok a pomalu se ocitáme v jiném světě. V kouzelném světě, v němž stačí jen natáhnout ruku, aby se člověk dotkl průzračného nápoje života. Třpytí se jako samo slunce, nedovoluje pohled zpříma.

Za přivřenými víčky se okamžitě roztančí droboučké víly s nekonečně dlouhými zlatými vlasy. Zběsilý tanec vyvolává pocit hřejivého štěstí, který se odtud rozlévá do celého těla, až do malíčku u pravé nohy, je v nás, uzamkli jsme ho do sebe.

Okolo je ticho, z dálky se ozývají poslední zvuky kostelního zvonu. Završily půlku dne. Znovu se rozprostírá klid, jen chvílemi je přerušen cvrkotem hmyzu, bručícím čmelákem, modře poletující vážkou.

Uprostřed nejbližšího jezera plave malý zelený ostrůvek. Jako vlajka na lodi tyčí se na něm mladá bříza, její bíločerný kmen v poledním světle pyšně září. Snad to ani není pýcha, jen jakási neskutečná radost ze života, vlastní jejímu mládí. Dole pod hladinou skotačí dva potápníci. Teď vyplavali a polapili neopatrnou mouchu. Drží ji mezi sebou, veškerou svou silou drží zmítající se stvoření pod vodou. Nelítostný boj netrvá dlouho, moucha se snaží vymanit se ze smrtelného sevření, záhy prohrává. Její splašené pohyby slábnou, až nakonec úplně zmalátní.

U břehu, v nepřehledné džungli vodních trav, se ukrývají vodní šneci. Poklidně čeří hladinu, nebo se líně protahují na vyhřátém písku u dna pod dopadajícími paprsky. Jeden se právě pokouší vyšplhat nahoru po jemném stéble rákosí. Souká se ze své špičaté ulity, aby přilnul k tomu obrovskému kmeni. Pomalu se přitahuje, svalnaté tělo již objímá rostlinu, ale ulita, jako železná koule na noze, jako betonový kvádr, zůstává dole pod hladinou, jen mírně se zachvívá. Vysmívá se. Ještě několik sekund se šnek snaží vytáhnout své závaží, ale je to zřejmě úkol nad jeho síly. Odevzdaně zalézá zpět do svého bezpečí i prokletí a ponížen odplouvá…