Vítr s sebou nesl první záchvěvy teplých dní. V ohybech bystřiny se schovali zářící poslové jara, nad žlutými podběly se komíhaly zelenkavé hlavy děvětsilu, fialová kvítka laškovala s ostražitými výhonky mladých kopřiv. Pod nohama praskala vůně stařešiny, ukrytá pod loňským listím, jež se tu a tam ztrácela v travnatých bažinách nad promáčenou zemí.

Skřípající kroky brzy utichly v hlubinách porostu a lesem se opět roznesl klid.

Na nejvýchodnějším cípu klenby se probouzel večer, aby zatleskal ohnivému západu, pohladil fialové červánky a přikryl les. Nad kontury stromů tma pověsila první světýlka, vzduch zčernal a zprůhledněl.

Po polní cestě kráčel muž, jehož doprovázela silueta psa. Od rozsvíceného města a jeho silnice se každým krokem vzdalovali a postupně se vnořovali mezi oblouky nehybných polí a luk.

Oba se s radostí, jakou pociťuje svobodný tvor, který unikl skličující ohradě, vznášeli ke ztichlému lesu. Malý pes pobíhal kolem svého pána, čas od času se zdržel vzadu, aby ho pak mohl tryskem doběhnout a s neodolatelnou radostí zabrzdit o jeho nohy, chvílemi se ujal vedení a nasával vzrušující pachy přírody.

Je jaro – samota – jen ten pes, jediný společník, náš spasitel, nepochybně. Klidná náruč přírody – spočinutí a spánek. Jediným společníkem mi je tahle podivuhodná bytost. Nebyla to náhoda, nemohla být, náhody neexistují, tím méně pak náhody tak osudové. Sama Prozřetelnost zjevila dceři své plány a ona, vedena neviditelnou rukou, vylovila z řeky osudu to roztomilé štěně. Letos tomu budou dva roky, co se rozhodlo s námi spojit svůj život, skoro dospělé psisko, mazlík a přítel, příšera.

Vlna vděčnosti se zvedla nad koruny.

Ticho náhle roztrhalo hřmění, které se s rytmickým dusotem přibližovalo. Mezi stromy se objevil pozdní běžec a závratnou rychlostí rostl do svých rozměrů.

Pes se už předem snažil neklidně těkajícíma očima zachytit ve tmě před sebou možné nebezpečí a v okamžiku, kdy se před ním muž zjevil, se dal na útěk. Vyděsily ho podezřelé zvuky a teď ho zradila veškerá předsevzetí, aby udělala místo dávným reflexům, po většinu doby zasunutým hluboko v podvědomí, kde spaly, čekajíce na svou příležitost. Hnaly ho zpátky k městu, k silnici, na které ho pod koly aut mohla svými drápy zachytit smrt. Pohltila ho tma.

VRAŤ SE!

V očích se leskl strach. Hlas se zadrhl někde uvnitř a jediné, co vycházelo z pootevřené tlamy, byl sotva slyšitelný pískot. Snažil se ovládnout třesoucí se nohy, které ho unaveně podpíraly. Teď ovšem velel instinkt a ten neměl ani pomyšlení na fyzickou únavu, neboť byl zaplaven panikou dítěte, jež rodiče zapomněli v měsíčním městě přízraků.
Obklopují ho
Vpíjí se do srsti
Pod kůži
Cítí ledové pařáty na svém srdci, které ze všech sil bije a snaží se vymanit z jejich sevření
Chvěje se pod doteky
Snaží se uprchnout
Ztrácí se v kapradinách, zahrabán pod nebe

Ve tváři plné slz se objevil strnulý výraz. Pach zoufalství vystupuje z pórů a obklopuje muže jako neprostupná hráz bezmocné beznaděje. Beznaděje, která si uvědomí, že naději, kterou jen zpola zadusila ve svých útrobách, již nemusí být pomoci. Přívětivost lesa vzápětí narazila na její zdi a poraněná se odplížila zpátky do tmy.

Pomalu se usadil na zem. Pes ho chvíli pozoroval, načež se rozhodl velitele napodobit. Celé tělo je vypjato podivným rozrušením, nastražené uši čekají zachytit sebemenší záchvěv emocí. Ve tváři se mu objevil výraz, jenž lidi na psech tolik dojímá a okouzluje. Oba spojují své upřené pohledy, které by za jiných okolností vybízely k útoku – kvůli životu či hře, kvůli obojímu.

Jen klam. Dlouhé okamžiky, dlouhé minuty, svět zastaven.

Odvrátil zrak jako první, jeho pozornost upoutala odhalující se tma. Bezostyšně se rozevírá, provokuje svou nahotou. Chtělo se křičet, pak běžet a padnout vyčerpáním, skrýt se v koutech bez vědomí, snad přijmout její nabídku, vstoupit do tmy.

Pes. Bílá skvrna uprostřed svítí. Ověnčená světluška v zapovězeném lese.
Při vítání rozbila lucerničku. A les svítil.