Dnes jsem tak intenzivně studovala, až jsem se nešla vzdělávat hromadně. Vypůjčila jsem si studijní průkazy dvou poctivců a okopírovala si jejich volné stránky na omluvenky, takže teď mám konečně zase dost místa, kde vysvětlím své absence. V pololetí si třídní znova stěžovala, že zapomíná, jak vypadám – a pak mi s nesouhlasným bručením předala vysvědčení, které mi tradičně kazila jen její matika. A vešla jsem se tentokrát do přijatelné stovky (96), tak jaképak copak, z toho přece přímo čiší přiměřené zaujetí pro školu.

O čem jsem to chtěla mluvit. Celý den vyrábím seminárku do PSA. Mám deset stránek, ostříhané nehty a vyplněné přihlášky. Bolí mě všechny nohy. Židle nemá šroub. Upadl. A tak se teď můžu nejen otáčet, ale i houpat. Vývoj politických stran a jejich systému v letech 1989 – 1992. Namísto rudé hvězdy, srpu a kladiva stravitelnější třešničky. Namísto budování socialistické vlasti klub pečlivých sadařů. A plno včelek.

Náš historický profesor historie ale stejně nejvíce miluje národní obrození, protože tehdy si prý bohatí zemští patrioté najímali vodníky, aby jim sedávali pod vrbami, a chodili jukat na znuděné lesní panny.