19. dubna uběhne 110 let od narození bystřického občana Vladimíra Kozáka, který se zasloužil o zdokumentování života domorodých indiánských kmenů brazilských pralesů.
13. dubna se v Bystřici pod Hostýnem uskutečnila vzpomínková beseda při příležitosti stodesátého výročí jeho narození. Měla být, jak organizátoři zdůraznili, jednou ze splátek dluhu, který se za léta mlčení nastřádal. Kozákovo celoživotní dílo je značně rozsáhlé, obsahuje velké množství filmového materiálu, fotografií, zvukových záznamů, kreseb a soch, dlouhou řadu sbírek originálních indiánských nástrojů. Celkem jeho pozůstalost tvoří na 40 000 předmětů. Ve světě je uznáván jako věhlasný cestovatel. V České republice je povědomí o něm ale jen velmi nízké.
Akce se zúčastnili významní hosté, kteří pokračují v práci Vladimíra Kozáka a snaží se ji zpřístupnit veřejnosti. O něm, o indiánech a jejich životě hovořil bývalý český velvyslanec v Brazílii, etnograf a zároveň adoptivní syn rodiny náčelníka indiánského kmene Yawalapiti Mnislav Zelený – Atapana společně se svým žákem etnologem Pavlem Vaculíkem. Přijel také Milan Daněk z cestovatelského sdružení HORIZONT.
Součástí besedy bylo promítání unikátních filmových záběrů Alto Xingú – Brazil´s Paradise přímo z archívu Vladimíra Kozáka a filmového materiálu z expedice sdružení HORIZONT s názvem Huka – Huka 2003, která se vydala do nitra Amazonie po stopách legendárního cestovatele a spisovatele Heinricha Harrera. Návštěvníci měli v průběhu večera možnost prohlédnout si výstavu fotografií Vladimíra Kozáka a zakoupit knihu Vinka Nedbálka Dopisy z Brazílie.
Přestože Vladimír Kozák prožil značnou část svého života mimo rodnou zemi, zůstal velkým vlastencem. Své deníky psal v češtině a své sbírky vytvářel pro Českou republiku. Dnes se, pro nás bohužel, převážná část exponátů nachází v muzeu v Curitibě v Brazílii. Podle slov obou etnografů zájem světa utvrdil brazilskou stranu v přesvědčení, že v jejích rukou se Kozákovy sbírky stávají mocným artiklem tamního cestovního ruchu.
Část přednášky se týkala přímo problémů, kterým musí indiáni dnes a denně čelit. Nad indiánskou civilizací se stahují mračna, některé oblasti zcela podlehly lákadlům velkého světa a jejich nenapodobitelná kultura se rozpadá. Mezi nimi jsou ovšem výjimky, v nichž se ujala téměř utopická myšlenka. Indiáni měli pochopit, že to jedinečné, co jim zbývá, je právě jejich tradiční život s tradičními hodnotami, sepjetí s přírodou, dokonalý soulad s přírodními zákony. V těch šťastnějších případech pochopili.
Ve své bezbrannosti vůči technicky vyspělé civilizaci, uzavřené v kruhu globalizace, vůči rozporům domestikovaného světa nám ukazují druhou stranu. Stranu natolik odlišnou, stranu budící údiv. Stranu, která u někoho možná vyvolává skeptický úsměv. Bezděčně ale formulují otázku, proč se my – samozvaní moderní lidé – považujeme za pány tvorstva, pány přírody a celého světa, přestože jsme pouhou součástí toho obrovského celku. Dnes a denně ho znásilňujeme, snažíme se z něj dostat stále víc, snažíme se střádat a mít. Formulují otázku, zda-li nezapomínáme žít.
Obraz, který dnes visí v prvním poschodí bystřické radnice, jehož autorem je Zdeněk Burian, znázorňuje bílou ženu (sestru Vladimíra Kozáka) mezi nahými indiány, zpovzdálí je pozoruje bílý muž. Tento obraz věnoval svému městu sám Vladimír Kozák.