Harold S. Kushner

Když se zlé věci stávají dobrýmm lidem

Malá knížka, která nabízí­ jiný pohled na svět, ukazuje alternativní­ a především nenásilnou cestu k životní­mu optimismu a vnitřnímu klidu. Vychází­ z Bible a z hluboké ví­ry v Boha, stvořitele všeho, a přesto je tolik odlišná od typického pojetí­ náboženství­ nejen dnešní­ doby.

Jedná se o příběh, který před ví­ce než dvaceti lety sepsal jeden americký rabín. On, jakožto boží­ nástroj, jako jeho prodloužená ruka, se snažil vždy žít v souladu se svou ví­rou a přesvědčením, jeho životním naplnění­m byla pomoc druhým lidem. Pak se dozvěděl, že jeho malý syn trpí­ nevyléčitelnou chorobou, tzv. předčasným stárnutím, které ukončí jeho život před zahájením puberty.

Tehdy ještě ve své šťastné duši netušil, co je to zármutek, nic o něm nevěděl, ačkoli s ní­m denně pomáhal bojovat mnoha zarmouceným lidem. Pokládal si stále dokola jedinou otázku: Proč právě on? Proč se něco podobného muselo přihodit právě jeho synovi, jeho rodině? Podvědomě cítil ohromnou křivdu, protože věděl, že on skutečně je tím “dobrým člověkem”. Knížka je věnována Aaronovi, chlapci, který zemřel dva dny po svých čtrnáctých narozeninách. Není výpovědí o smutku a bolesti zhrzeného rodiče, má vyjadřovat určité memento života malého kluka, jehož největším strachem byla obava, že jeho život bude příliš krátký a bolestný na to, aby si ho někdo pamatoval.

Rabínův příběh se dotkl miliónů lidí, kteří také zažili zklamání, ztrátu nebo beznaděj, a stal se světovým bestsellerem. Byl přeložen do jedenácti jazyků, v Holandsku dvakrát vyhlášen za nejlepší nebeletristickou knihu roku.

Podtitul zní Kniha pro všechny, které život zranil. Autor sám byl donucen vyrovnávat se s velkou ránou a nepřízní osudu a tato knížka je jeho hledáním cesty, po níž by mohl kráčet dál se vztyčenou hlavou, se svou vírou v milovaného Boha, s vírou v dobrý svět. Na začátku je otázka ?proč?. Bohužel při takové otázce se na konci podobného filozofického, teologického nebo čistě jen obyčejně lidského bádání málokdy dobereme jednoznačné a uspokojivé odpovědi. Nejinak tomu je i tady. A vhodná odpověď nejspíš ani neexistuje. A možná je to tak dobře, třeba by nás její opravdovost zdrtila mnohem víc než další otázky, které nutně vyplývají z té předchozí.

Rabín nehovoří jen o své bolesti, vypráví životní osudy mnoha lidí své obce a nachází v nich shodné znaky, vypovídající o jejich společném principu. Lidé jsou dobří, ne dokonalí, ale dobří, ?lepší? než jiní, a přesto se jim dějí špatné a nespravedlivé věci, na rozdíl od těch ?horších? lidí.

Pokud mám shrnout hlavní myšlenku a podle mého názoru i nejdůležitější vývod veškerých úvah a celé knížky, pak říká, že Bůh není všemocný. Bůh je stvořitel, to ano, bezpochyby šest dní tvořil a sedmý odpočíval. K tomuto příběhu se váže autorova poznámka, že dnes bychom se nacházeli pravděpodobně někdy v pátečním odpoledni. Čímž chce říci, že svět jako takový je ještě stále v procesu zrození. Základnímu chaosu byl dán jakýsi řád, forma, světu byl svět vymezen, ale ještě stále se dějí věci, které se jakémukoli řádu vymykají, které nejsou ničím dílem, které jsou pouze jistou náhodou, nahodilostí ve sklenici vody.

Především ale, a to je důležité, Bůh dal lidem společně s dalším příběhem Vyhnání z ráje svobodu, dal jim možnost zvolit si dobro nebo zlo, aniž by jim zakázal vybrat si druhou možnost. Tím je učinil lidmi. Je stvořitelem, ale do dalšího průběhu světa již nezasahuje. Tato teorie je tedy v podstatě základním kamenem filozofického deismu, který taktéž hlásá o boží nezúčastněnosti v dnešním světě.

Nikdo se zde nesnaží Boha obhajovat, neboť on žádnou obhajobu nepotřebuje. Neovládá svět, lidi, vše je pouze jeho dílem, lidé jsou jeho dětmi, na nichž mu záleží, s nimiž má soucit, kvůli nimž se trápí, a pokud budeme prosit o jeho pomoc, o další síly, pak bude stát na naší straně a dá nám tolik sil, kolik jen budeme potřebovat. On není našim protivníkem, není trestajícím otcem a přísným soudcem, je světlem, láskou a city v našich srdcích, nelítá tam někde nahoře nad obláčky.

Živelné katastrofy, nazývané též ?boží dopuštění?, nedopustil Bůh, stojí za nimi příroda, která není a ani nemůže být morální, nemá žádné zásady, je nahodilá, nezabíjí. Jinou věcí jsou opravdově zlí lidé, kteří jsou sami schopni působit ?živelné katastrofy?. U zrození obojího stál Bůh, ale ani tak mu nemůžeme přisuzovat odpovědnost. Vnuknul život hmotě, která tím okamžikem započala svůj vlastní život, do něhož se on rozhodl nezasahovat. A dost možná ani nemůže.

V jedné z posledních kapitol se mimo jiné píše o modlitbě a o kouzlu, jaké umí způsobit. Nemám teď na mysli zázračné skutky, uzdravení, záchranu, spasení, nic podobného. Velká část lidí se modlí právě z toho důvodu, že Boha považuje za všemohoucího, za někoho, kdo jim může splnit jejich vroucná přání, pokud budou dobrými, úpěnlivými věřícími. Slíbí cokoli výměnou za zázrak. Toho se ale nedočkají, protože většinou prosí o něco, co už za ně dávno rozhodla minulost a oni touží změnit běh dějin. Nebo prosí o něco, čeho by sami mohli dosáhnout, pokud by v sobě objevili ty schované, ukryté síly. A to je už od základu zbytečné.

Ale pokud je najdou, pak bude Bůh připraven jim pomoci. Pomůže jim i lidem okolo nich.
Takové by podle mě mělo být náboženství. Nemělo by nás svazovat, k něčemu nutit, nemělo by zkoušet naši loajalitu, nemělo by námi manipulovat. Nemělo by v nás vyvolávat pocity viny, nemělo by nás nutit potlačovat naše pocity. Měli bychom mít možnost být smutní, cítit hněv, zklamání, nespravedlnost, pokud k něčemu takovému skutečně máme důvod. My bychom se ale neměli ptát Proč se to stalo. Měli bychom se ptát Co budeme dělat, když se to stalo?