Asi zešílejí, že?

Velkolepá uskupení je prý třeba cizelovat, a tak jsem se s vědomím zodpovědnosti zúčastnila tajné oboupohlavní mystifikačně-turistické akce, jejíž členové se v nespoutané přírodě opakovaně věnovali fenoménu slastného úniku a obouručního vyprázdnění z emocionálně vypjatého prostředí zmanipulovaných mezilidských vztahů. Vývody, které vzešly, jsou diskrétně skryty v oblasti fiktivní pocitové membrány zaobírající se vpouštěním a bytostným přijímáním nedefinovaných absurdit. Zveřejňuji pouze odstředěnou strohou verzi s několika záchytnými body.

Pružný počátek expedice dva dny vyčkával, až bylo zjednáno, že se vyrazí v sobotní podvečer. Jenomže. Byť byla zjevná, sebevědomý plán přehlídl eventualitu, že muž, který se lehkovážně chopil veškerého ručení a jmenoval se režisérem výpravy, což jsem přijala s potěšením v očekávání budoucích neočekávaných zážitků, zaslechne volání divočiny, z kterýchžto krvežíznivých zvuků pokorně podlehne nervozitě a bude se dožadovat kompletního promítání instruktážního filmu Poslední skaut s Brucem Willisem. (Já jsem neklidem netrpěla, neboť jsem neměla ponětí, kam směřujeme, což mi připadalo, a překvapivě i dnes připadá, sympaticky naivní a romanticky rozervané.)

Útulný domov na kolejích ve stověžatém srdci jsme proto definitivně opustili namísto v půl šesté až v půl osmé. Nasedli jsme do vlaku, který jednou z tepen vyjel do pozvolna padající temnoty. Bavili jsme se skvěle, avšak časem přišlo muži na mysl, že bychom mohli vystoupit. Nápad to byl poutavý už proto, že se vlak, který v dané pochmurně rozkopané pustině zastavil jen na několik obezřetných okamžiků, zase spěšně rozjížděl a tento pohyb jednoznačně kolidoval s našimi tužbami. Přeci jen se nám ale mocným výskokem podařilo vagón opustit, a tak jsme šli samou radostí zjistit, zda jsme vlastně vystoupili správně.

Kupodivu mému zvláště tomu tak bylo. Podle neprůstřelných informací, které mi byly ležérně poskytnuty, jsme zde měli vyčkat brzkého příjezdu dalšího vlaku, jenž by nás dopravil k místu určenému. Nicméně vlakový spoj, který muž prve na internetu nalezl, byl značně problematický a potýkal se s mnoha osobnostními nešvary. Jak se ukázalo, jeho hlavní a nepřekonatelná potíž tkvěla v tom, že žádné takové spojení neexistovalo. Zíraje na skromnou tabuli příjezdů a odjezdů velký vyhledávač do prostoru záhadně odtušil, že jsme snad jeli vlakem duchů. Byla jsem výrazně nakloněna mu věřit, poněvadž blažené aroma, které uvnitř vlaku panovalo, tomu jednoznačně napovídalo.

Nejbližší dopravní prostředek mířící přibližně naším směrem měl tudy projíždět nejdřív za dvě další hodiny. Následovalo proto delikátní intermezzo na lavičce před uzamčenou čekárnou, kde se odehrálo první melodrama nanejvýš dráždivého charakteru. Požádala jsem muže, aby mi ze svého batohu vytáhl mikinu. “Fuj, vždyť páchne po masu!” vykřikla jsem. “Ukaž,” se zájmem zavětřil a zabořil nos do oděvu. “No jo,” usmál se potěšeně, “ale jen u krku…” Naše soužití rázem zaznamenalo okamžitý přírůstek v tektonicky neklidné oblasti vášně a násilí. Zatímco mě vesele konejšil, uvažovala jsem trudně, oč snadněji bych koexistovala s vegetariánem, který by si v tlumoku nenesl obří flákotu.

Chvilku po jedenácté vyjel z temného lůna dějin malý vláček, proto jsme nekoordinovaně vzpažili a zuřivým (jakým ostatně jiným) mácháním demonstrovali svou čekající existenci. Sotva nás s úpěním vstřebal, vytlačil nás ze sebe po několika kilometrech na zastávce, kterou se těsně před námi prohnalo tornádo věčnosti s obsedantně kompulzivní poruchou. Bledý svit drážních lamp setrvával nejistě na tabuli Praskolesy, která, jakoby si byla vědoma vlastního komického rozměru, stejně nejistě visela na budce, v níž bych nechtěla čekat ani na smrt. Zcela mě pohltilo nesmírno půlnoční metapoezie.

Chvějícím se hvězdným nebem přimáčknuti k cestě jsme se pohroužili v dlouhou pouť ke zřícenině, kterou režisér zaznamenal do svých ručně nakreslených map jakožto místo, poblíž něhož budeme nocovat. Rozněžněný muž se pokoušel rozeznávat nebeská souhvězdí. S přispěním svého básnického smýšlení našel labuť a měl z ní velikou radost, dokud nenašel další dvě. Mě nicméně nadprůměrný počet ušlechtilých ptáků na obloze povznesl do velmi éterické nálady, v níž jsem o pár stovek metrů dál přebíhala pulzující dálnici.

Vesmírné vzrušení jiskřilo v promočené trávě. Omámeně jsme bloudili. Muž se mihotal před očima jako zjitřený kříženec světlušky s hejkalem. Zříceninu nenalezl, zato ale objevil přívětivý palouček v hájemství vysoké flóry, který se vyznačoval mnoha zjevnými přednostmi, například stromem se strategicky rozmístěnými větvemi v případě útoku divokých prasat či myslivce. Tedy jsme se zde utábořili. V láskyplné spolupráci jsme zhotovili přístřešek a pak jsem nakázala rozdělat oheň, o co se druhý účastník výletu asi hodinu pokoušel tak srdnatě, až má frigidní duše zcela roztála a nabídla k podpalu poslední číslo časopisu Reflex. Rituálně jsme podpálili Pečinkův neobyčejně dementní článek o vztahu JXD s excentrickou psychosouložkou. Oheň jej však stravoval s podobným nadšením, jaké jsem vykazovala při čtení. Soudím, že pro jejich trilobito-bobří svazek to neznačí nic dobrého. (Pořádně hořela až nesouvisející stránka s fotkami nahé Slovenky.) Když sova odhoukala třetí hodinu ranní, oheň konečně zaplál a já ze svého srdce na moment vyhodila slabost pro dentální nit, aby se na uvolněné ploše mohla rozlít vřelá hrdost při pohledu na mého zálesáckého muže, který se poblíž právě mazlil se svými znovuobjevenými skautskými alfa pudy.

Ráno nám sice rozpačitě ťukalo do oken, vzbudili jsme se však až odpoledne, kdy kolem bzučel okřídlený mikrokosmos. Prostřihy mezi větvemi na zem prýštil sluníčkovatý den a kolem bodala vosa, respektive vosák. Pojedli jsme cosi intelektuální stravy v podobě Šafrovy polemiky na Bělohradského teze, sbalili se a vyrazili na další túru.

Vylezli jsme pod Točník, kde se nacházel oslnivý výhled daleko do kraje, a tak jsme natočili krátké ilustrační video pro mužovu maminku. Též tu bylo mnoho koníků a kobylek, kteří spolu rachotili mezi stébly, a hradní hédonistická kočka rozvalující se ve své vyhřáté kůži. Vláčnou harmonii narušovala jen klíšťata, která muže od začátku cesty motivovala k praktickému sebezpytu, nečekanému odhalování se a drbání na neslušných místech. Vyjádřil přesvědčení, že vylučuje nějaký zvlášť úchylný hormon, který nesnesitelně neodolatelně láká všechen ten hmyz. Podíval se na mě významně. Je prý důležité respektovat názory a myšlenky toho druhého. Osobně se ale domnívám, že se veškerá odpověď skrývá v jeho žlutých kraťasech.

Po dlouhém zkoumání obzoru jsme se takřka spontánně rozhodli změnit trasu. Sestoupali jsme do vesničky, nikým nepozorováni vnikli do CHKO a vydali se k blízkému vrchu, kde jsme hodlali brutálně obcovat s přírodou a nocležničit, neboť se slunce počínalo propíjet skrze vrcholky stromů k jejich nižším tělesným partiím. Po polní cestě, která jednoznačně směřovala do nitra chráněné oblasti, nás minul krvelačný myslivec, naštěstí měl ale políčeno na tradiční lesní tvory. Šeřícím se hvozdem a roztroušenými skalisky jsme se vydrápali na nejvyšší bod daleko široko, kde to vypadalo jako na planetě Malého prince. V rozrušení jsem se rozhlížela, odkud se zjeví, aby vymetl vyhaslé sopky. V duchu jsem rentgenovala a potěžkávala jednotlivé kusy obsahu batohu a přemítala, čím bych útlocitného aristokrata případně odrovnala. Do vyčkávacího režimu jsem ve stejném duchu umístila rozečtený Adamsův Restaurant na konci vesmíru a mléčnou čokoládu, protože jsem instinktivně vytušila, že po použití pinzety či opsaného zadání mužova matematického příkladu by z něj vytekl strašlivéhoživotaschopný sentiment konzistence sirupu.

Posvátný obřad ohně vzešel z první vztyčené sirky, poněvadž na rozdíl od provizoria prvního tábořiště se zde nacházel luxus v podobě zavedeného ohniště a protože jsem hrdinsky shromáždila velké množství shnilého, leč odhodlaného dřeva.

Tento odstavec jsem musela ekologicky zlikvidovat, neboť jej zamastil nad ohřátou pečínkou šťastně mlaskající muž požitkář. Vznikla tak škoda už proto, že jsem v něm mnoha zasněnými výrazy popisovala noční kouzlo vznešeného listoví a vzdušného baldachýnu nad našimi oslněnými hlavami.

Ráno jsem vymáčkla z tuby od zubní pasty a má komplikovaná duše prohlásila, že opět vzkvétá. Oheň již laškovně plápolal a muž se svěřil, že by si rád vyrobil zbraň, a já tuto ideu podpořila, a proto se vzdálil do podrostu, aby nalezl vhodný materiál ochotný podvolit se jeho celkem přitažlivé agresivitě. V té době jsem zjistila, že ani já nejsem klíšťatům tak docela lhostejná. Přestože na body bylo mé skóre tristní, jestli někdo onemocní, budu to právě já, jelikož jsem si parazita omylem rozškrábla. Zato mi muž vytesal vlastní kudličku a s nožem pod krkem mi zašeptal ještě mnoho hezkých věcí, o kterých se ale nemluví. 😉

Opustili jsme kopec, věnovali mu několik retrospektivních pohledů, přeplížili pole suchého hrachu, orálně zaujali a znásilnili cyklistu. Pak jsme se přes místní drozdovy a vesničky vypravili do městečka, kudy vedou koleje a kudy za příznivých podmínek jezdí vlaky na Prahu.

Nechť je tento stručný zápis mementem, otcem i matkou příštích obludných realizací.