Už se tak přihodilo, že mi Clou dospěli. Nám, chcete-li. Když na jaře v roce 2005 vyslali do světa na zkušenou své první se vším všudy album Postcards, opatrně se vyčkávalo, jak si batole anglického zpěvu ve vřavě domácího byznysu povede. I pop-rockovému či jakému že to batoleti se vedlo převelice dobře, při první vlaštovce Island Sun začala brzy půlka lidstva českých rádiových vln vykazovat alergické reakce. Hned potom vlaštovku nahradil Lean on my shoulder začínající ve volném překladu nějak takto: ?Nevěřím ti, když říkáš, že se nikdy nevrátíš, a proto na tebe budu čekat, ty přece víš, že mé srdce je zlomené..ty jsi mé všechno a mně chybí tvá tvář, tvá slova, tvůj smích, lalala..? Asi zhruba tak.

No ano, uhodli jste, žádný stres, žádný pres, ve slovech skrytá klasika, kterou všichni dobře známe, které můžeme uvolněně přizvukovat a kterou si v příjemném podání šikovným chlapcem rádi znova vyposlechneme. A ještě zatleskáme. U některých je to taková ta ?srdeční záležitost?, jak by řekl básník nebo ten chlápek z reklamy. Když se k tomu ještě navíc jako v mém případě přimotají všelijaké vdávatelné okolnosti (první ročník na střední, šestnáctý rok života), uzavře se se srdeční záležitostí láska na život a na smrt, v tomto případě na život a rozklad, v nejapném okamžiku.

Letos na jaře uběhly dva roky a do toho prubnutého světa nakráčelo očekávané album druhé s názvem neznámým asi, když si tak prohlížím obal. To je ovšem něco naprosto odlišného. Zatímco první počin byl trošku nedomrlým, oškubaným, leč sympaticky naladěným kuřetem, nová deska je hlubší, širší, vyšší, a vůbec ve všech obrazných a doslovných smyslech rozměrnější. Kromě dvanácti rozličných skladeb v úžasně melancholickými barvami provedeném dárkovém balení připadne zájemci také originální Clou dog tag ? psí známka. To by mě pes hnal. Nicméně nápad hezký, chvílemi vtipný, i když souvislost mně neznámá. Možná mají rádi psy. Možná mají rádi psí známky. Možná mi zase něco uniká. 🙂

Delší a intenzivnější práce na cd se rozhodně vyplatila. Už to zdaleka nejsou jenom líbivé melodie s pozadím z jednoduchého textu, najednou se tu objevuje veliká, skoro neozkoušená a nevyjasněná vyzrálost, vytříbenost, naléhavost a přesvědčivost. Rámec kapelky zůstal v zásadních rysech zachován, hezky tak, jak ho posluchači (jaj, to zní komorně) důvěrně zažili, ale zbytek, ten se prostě hraje jinak. Na stejně melodickém pódiu, maličko posmutněle, osaměle. Clou nejenže obhájili svůj nebývalý úspěch, oni úspěšně překonali sami sebe. A pro ten umělecký kumšt jim patří můj obdiv, dík a podpora i nadále, přestože já od tehdy taky trochu vyrostla.