Zápis o posledních zasmrádlých dnech a cenu Děvka měsíce vyhrává bezpohlavní diskurz

V úterý před polednem jsem (mazem z úlu zaplněného vědomostmi a koncepty™) poslepovala své roztříštěné terminologické ostrovy™ do jednoho überkontinentu, ne nepodobného hororovému Grandville, a s pomocí Plecháče a s podporou ze zálohy ze sebe navzdory opuchlým dutinám svalila jho nejvíc chroustomrdí zkoušky, která mě po velký kus ledna utiskovala jak nadmutá krakatice, která tak nějak na ten čas přidusila veškerou plodnou agresi mého bytí a která, a to vnímám jako jeden z žalostného mála jejích přínosů, mě přivedla k lásce k běhu.

Byla to taková ta zkouška, ze které vás vyhodí, protože “vám chtějí prokázat tu nejlepší službu”, poněvadž jde o “poslední generálku před státnicemi” (které budu já absolvovat kdo ví jestli nejdřív za rok a půl), a dojem státnic se vám taky snaží navodit různými hravými featurkami – kromě toho, že jsou zákeřní, vám kupříkladu taky vypočítají, kolik procent státnicové komise před vámi teď sedí, a tak.

Mohla jsem si vytáhnout řadu jemných, hloubavých otázek, kam bych propašovala spoustu lingvistických a sémiotických skvrn, nicméně jsem nakonec losla politickou ekonomii komunikace, již jsem si soukromě řadila k tzv. tvrdým a studeným okruhům, asi skrz všecky ty nepřátelské monopoly, sociální nerovnosti, cenzury a filtry velkých bratrů, imperátory a rozličné konspirace o očkovacích jehlách. Navzdory tomuhle intuitivnímu zařazení byla ta otázka ovšem dobrá v tom, že jsem o ní hodně věděla. :smile: Nejen má chřipka, ale též přítomní teoretici pocítili sílu McČesneka a koláčů z Curranova pekařství. A i když měla paní padající lokny tendenci vyšťourat ze mě ledasjaké podrobnosti a zhoustlý médiolog, jenž se zde na blogu již dříve obtiskl například tu či tu, se mě na závěr zeptal, jestli bych ještě jako bonus nechtěla opravit ty zmámené Birminghamské, dopadlo to takhle idylicky:

K zakončení zkouškového zbývá jedna esej, k níž se snad dostanu, jen co přestanu chořet. Po posledním výkonu mě totiž tělo přehlasovalo a rozhodlo se, že po půl roce prohnilém jak rozšlápnutý pařez přišel teďka konečně čas si trochu ponemocnět, takže blouzním u audioknih Helenky Součkové a večer mi Máchočteč chodí číst z posledního dílu, v němž Helenka dorostla do krávy středního věku, nicméně naštěstí po tom, co dostala rakovinu, začala být zase trochu vtipná.

I přes ty soply jsem ale, zdá se, ještě pořád v černých číslech – přežila jsem první magisterské zkouškové, aniž bych byla donucena přečíst si Habermáse v originále. A mise pokračuje.

Post Navigation