Na tomto místě měl být článek, který by zachycoval mé dojmy z návštěvy Osvětimi, jíž jsem se měla v rámci dějepisného a společenskovědního semináře účastnit. Na poslední chvíli mi do toho vstoupila nemoc. Bohužel? Bohudík. Od první chvíle, kdy jsem o chystaném “výletě” dozvěděla, jsem přemýšlela, jestli vůbec chci jet na takové místo. Lidem, se kterými jsem o mých pocitech mluvila, jsem opakovala, že je asi správné vidět na vlastní oči zlo, jehož se lidé dopustili na lidech. Jak jinak se poučit z historie? Jak bychom byli schopni vážit si dobra, pokud bychom neznali zlo a hrůzu, to špatné, opak všeho krásného?

Přesto, někde uvnitř jsem věděla, že ta návštěva by možná byla nad mé síly. Místo, místo, kam se lidé jezdí dívat, aby tak trošku masochisticky nechali na sebe alespoň na chvilku působit jeho atmosféru, musí být prosáklé tou nejvíc negativní energií. Plné bolesti, která zůstala. Přízraků, které zůstaly.

Jediné, co teď můžu udělat, je rozsvítit jednu svíčku. Ta má se připojí k dalším a společně budou živit plamen.