S nevolí v duši a s výpisem z trestního rejstříku v ruce jsem se zapsala do děsivě třetího ročníku. Na studijní jsem se dostavila pozdě, avšak v řadě za mnou stál ještě Jakub Železný, který dorazil ještě později, čímž ze mě laskavě seškrábl stín největšího lajdáka a prudiče, a to tím spíš, že se tvářil značně nerudně. Poté jsem se s mužem vmíchala mezi toho času rozpálené šlehance demonstrantů v okolí Rudolfina, kteří mě podle nakazili záhadným virem, a ještě víc poté jsme se sobě ztratili, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybych kvůli tomu nemusela vyposlechnout všechny odborářské bossy. Nicméně nyní bych se ráda ještě vrátila k jisté školní záležitosti, kterou bych nazvala trollí obsesí, ale která mě i přesto momentálně velmi oblažuje.

V červenci jsem zde stručně popisovala, kterak mi vyšší moc tak docela neschválila můj břitce jiskřivý návrh na budoucí bakalářské dílo, neboť shledala, že návrh dotyčných tezí musím upravit. Jak jsem podotkla, podezřívala jsem ctihodné členy v parukách, že název možná jen špatně přečetli (když ho špatně přepsali). Zkrátka, poté, co mě tehdy v létě bryskní bytost docentka komisařka odeslala ke všem lingvistickým čertům a můj potenciální konzultant v tu dobu patrně rozmlouval s mrtvými brouky o ilokučních úskocích v mezihmyzí interakci, nezbylo mi než nechat teze zahnívat a počkat si případně na podzimní humus.

Tedy v září, kdy se počal přibližovat termín odevzdání opravených tezí těch zneuctěných lůzrů, kteří u komise z různých důvodů neprošli, začala jsem znovu dorážet na mistra konzultanta. Převíjím nyní popis těchto mírně nepříjemných praktik dopředu až do chvíle, kdy se zdařil osobní kontakt a já jsem celá napnutá čekala, že mi dotyčný odhalí, kde vězel červ.

Přirozeně poněvadž ten hojně nevšední člověk v komisi neseděl, tak docela nevěděl, v čem že potíž tkví, avšak zamyslel se a řekl, že to teda asi musíme víc zobecnit. Nyní je možná třeba konečně mírně přiblížit, čeho se má práce měla týkat. A tak aniž bych cosi vysvětlovala, rovnou hrdě prsknu, že jsem mínila zkoumat zdánlivě rozverné, leč vpravdě závažné pop-kulturní symboly ve vizuální publicistice jistého pana aktivisty jménem Teo Adamy. Chtěla bych se nyní rozplývat nad tímto úžasným tématem, avšak k tomu snad ještě bude lepší příležitost v budoucnu. Podle návodu konzultanta z toho vzniklo cosi jako zdánlivě rozverné, leč vpravdě závažné pop-kulturní symboly ve vizuální publicistice v desátých letech dvacátého prvního století po Kristu a dotyčným aktivistou jsem musela mrsknout do mrzkého podnázvu.

S výše uvedeným a mírně dementním názvem odevzdala jsem opravený návrh dokonce týden před termínem a vyčkávala. Inu, nyní vám již mohu radostně sdělit, že mé teze vylepšené o tento zákrok byly zřejmě definitivně přijaty. Když jsem však rozechvěle nahlížela do výsledkové tabulky, v první chvíli mě u mého jména trošku udivil uvedený název práce, jelikož komise mi podle všeho schválila pouze a jedině, abych se zabývala zdánlivě rozvernými, leč vpravdě závažnými pop-kulturními symboly ve vizuální publicistice v devadesátých letech dvacátého prvního století, a to, jak jsem vycítila hned, nebude věru jen tak. Nebudu zastírat, že mě to zaskočilo. Jenomže slovům BOžím se vzdorovat nesmí. A vlastně musím říci, že nyní už to vnímám jedině jako výzvu, jako možnost dokázat své přednosti, zvláště pak ty z oblasti vizionářství, komplotové fabulace a psychedelické imaginace. Připadá mi to svým způsobem velmi kouzelné. Moje absurdní škola překonala veškerá má očekávání, a to některá byla velmi otrlá.