Nicholas Winton? Neznámý Angličan. Tím byl, dokud se svět nedozvěděl o jeho obrovském činu. Těsně před válkou se mu podařilo zachránit přes šest stovek českých, převážně židovských dětí. Díky dětským transportům, které na vlastní nebezpečí vypravil a které směřovaly do Anglie, je ušetřil více než nejistého osudu v Protektorátu.
Nedávno jsem dočetla knížku Perličky dětství. Její autorkou je jedna z “Wintonových dětí”. Věra Gissingová, rozená Diamantová, dcera židovských rodičů, uprchla společně se svou starší sestrou Evou do Anglie ve svých jedenácti letech.
Před těžkým odjezdem jí její otec věnoval sešit s prázdnými listy – deník. Měla si do něj zapisovat zážitky svého nového života, které si po válce všichni společně přečtou. To se nepodařilo. Svůj deník proto předložila ostatnímu světu.
Věra strávila v Anglii šest let. Měla štěstí v neštěstí a její náhradní rodina se jí snažila těžké chvíle odloučení od domova co nejvíce ulehčit. Snadno si zvykla, sestra ji mohla často navštěvovat, psala domů a rodiče jí odpovídali dlouhými dopisy. Postup Hitlerových vojsk ale zpřetrhal křehké spojení s domovem a se zabráním Holandska korespondence definitivně ustala.
Během útoku na Británii musela být Věra, jejíž náhradní rodina žila blízko Liverpoolu, nebezpečného cíle, evakuována k jiné “tetě”. Chodila do nemocnice navštěvovat osamělé, zraněné, české vojáky, v nichž viděla své hrdiny, v jejichž rukou spočívala naděje na návrat, víra ve vítězství. Vždycky zůstala věrná Československu, během svého anglického života četla stále dokola několik českých knih, které si s sebou přivezla, aby nikdy nezapomněla svou rodnou řeč.
Válka skončila, což pro emigranty znamenalo šanci vrátit se domů. Jestli odjezd do cizí země byl těžký, pak cesta zpátky do vysílené vlasti byla mnohem bolestnější. Věra se vracela, přestože ještě v Anglii ji zastihla zpráva o matčině úmrtí a otcově zmizení. Tady nalezla zhroucenou tetu, která jako zázrakem přežila Osvětim. Snažila se posbírat střípky posledních informací o rodičích, znovu navštívila rodnou vesnici, potkala otevřenou náruč i zavřené dveře.
Na začátku roku 1949 znovu emigrovala. Poprvé utíkala před nacisty jako židovské dítě, podruhé utíkala jako podezřelá ze spolupráce s kapitalisty. Tentokrát před vlastními lidmi. Před komunisty, před režimem. Schovala se do role typické anglické, dokonalé hospodyňky a hrála tak dobře, že málem sama zapomněla, že je Češka – přesně jak si přála.
Alespoň konec dobrý? Jak se to vezme. Dnes žije dál v Anglii, kousek od místa, kde má svůj dům Nicholas Winton, s nímž se seznámila na návštěvě v Praze. Sraz studentů jisté provizorní české školy, do níž Věra společně se svými kamarády po určitou dobu v Anglii chodila, který se uskutečnil v roce 1985, ji přivedl na myšlenku vydat o svém údělu knížku. Aby se svět dozvěděl o česko-anglických dětech.
Ta kniha je o válce, samozřejmě. Její hlavní náboj ale spočívá v něčem úplně jiném. Je plná lásky. Lásky dcer k rodičům, rodičů k dcerám, Věry k vlasti, k náhradní rodině, která jí vytvořila útulný domov. Perličky dětství jsou přirovnávány k Deníku Anny Frankové. Obě knížky jsem četla a obě jsou dojemné svou prostou čistotou. Ale Věra je Češka.