Dnes v noci se mi zdál existenciální a též bych řekla společensky příznačný sen, v němž se mě pokoušel zastřelit šílený Michael Jackson, který se vyklubal z omámeného islámského fundamentalisty, jehož jsem při záplavách zachránila na kanoi. Paradoxně mě trošku svírá nepříjemný pocit, že ty záplavy jsem sama úspěšně vyvolala, když jsem se obyvatele pláže pod mostem pokoušela zachránit před mohutným lvem, kterého jsem předtím nakreslila a který potom oživl, a když se na nás hnal, strašně prášil a vířil písek, což bylo všem neobyčejně protivné.

Nicméně, před pomatenou popovou ikonou mohla jsem se zachránit jedině tak, že projdu jeho videoklipem rychleji než on. A tak jsem se v jediném okamžiku ocitla v hrozivém hudebním klipu, který má zvrácená fantazie stvořila v temnějším stylu Mého malého poníka, z ďábelské směsi blikajících neonů, jiskřících flitrů a gigantických a fyzicky nechutně barevných kytek v gumových květináčích, které lemovaly vakuovou podvečerní pěšinu, na níž se klip odehrával. Vsadila bych se, že jsem tam někde zahlédla červenou muchomůrku. Jackson se patrně domníval, že když to nepůjde puškou, zabije mě duševní utrpení pramenící v nedaleké řece z duhového sypání.

Navíc, ačkoli je fakt, že nejsem právě odborník a znalec Jacksonova díla, chovám jisté pochybnosti o autenticitě vtíravé písně, která se ozývala ze všech zatraceně květovaných stran a mnohem víc než cokoli jiného připomínala zasněnou delfíní serenádu.

Zda jsem ho předhonila a přežila, nejsem si jistá, poněvadž jsem se s hrůzou vzbudila, zrovna když mě chtěl nemrtvý idol vzít pažbou po hlavě.

Ptám se, kde je ta poezie, a vzápětí čtu ranní zprávu, že jí byla udělena amnestie.