Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo. Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí vizuální fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už se budu bavit jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba…

Pár dní sepisuji svoje hříchy (ne že bych jich měla tolik, to si právě na žádné už nemůžu vzpomenout). Ocitla jsem se ve zcela absurdním rozpoložení. Je to bizarnost zvláštní kategorie, k jejímuž držení je třeba vlastnit speciální průkaz s patřičným autoportrétem. Mám parapsychotický (to je jako druhá mocnina obyčejně úchylného) pocit, že mi někdo krade moji školu a já s tím nic nesvedu. Zábavný je zejména ten aspekt, že dotčený zloděj je můj regulérní spolužák. A navíc ještě cítím ve svalech, kdykoli se pohnu, že jsem mu celou noc podávala šindele ze školní střechy a jsem s lupem strašně spokojená. (Vrchol absurdity je za komínem, k němuž jsem se na to dobrovolně přivázala.) Kéž bych tak chytila velrybu se dvěma žaludky, která se nebojí polykat schizofreniky. Jenomže k tomu, abych šla nalovit plankton, nemůžu vysedávat na seminářích. Přirozeně.

Psychóza není můj jediný problém. Mnohem víc mě trápí všeobjímající demence, která se po mně soustavně sápe jako supermobilní hlen z planety Měňavka-hnisavka. Pochopitelně že nemyslím svoji demenci, protože tou bych se nemusela trápit a mohla bych se s ní přirozeně prohihňat, proslintat a protlachat až do poctivé senility. Nebýt dementní v infantilní společnosti mě nesmírně frustruje. Cítím se jako prasák.