Emocemi či tak něčím nabitý prostor (nikde jinde není na prostor dost místa) 😥 .

Jednou napíšu knížku.
Postmoderními, polovičatými nůžkami rozstříhanou, vymáchanou v rozpuštěné směsi vody a existenciálního tázání v prášku a zase slepenou, tentokrát dadaisticky. A uvnitř vyřeším nejméně jeden zásadní problém. Třeba proč lidi padají z postelí. Některé modřiny totiž vážně bolí. Nebo proč se lidi tak strašně moc bojí, proč křičí. Proč blízcí nemůžou být nesmrtelní. Aspoň někdy.
Jak by řekla naše učitelka – těžce dešifrovatelná, až příliš hluboce meditativní próza s autobiografickými prvky individualistické osobnosti. Jistě těžké dětství. Pokřivený růst. Cha.
A podle všech, kterých se ostatní ptají na svůj vlastní názor, to bude děsná blbost. Tak tak.