Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Dík rozvernému Mubárakovi, který usoudil, že správný čas k odstoupení přišel patnáct minut před uzávěrkou, jsem navíc mohla znovuzažít, jak se v přítomných individuích vzedmula a vzmužila jakási zašlá vnitřní síla, jež v novinářských tvorech tiše bublá již od pradávna, a pohla je k nerovnému, leč heroickému zápasu s všežravým molochem zvaným Internet, který přirozeně tepe bez uzávěrek toho času furt, a co se kolem mihne, prostě vyžvejkne. Bylo to přesně jak v těch starých filmech o novinářích.

Největší pracovní zadostiučinění mi však nevědomky poskytl Herman Rompyjů, EU kápo nekápo, když dorazil na návštěvu do Prahy. Na straně druhé, straně domácí se nám skvělo velké foto vítajících demonstrantů, nicméně v popisku byl tento dav zosobněn jen postavou suverénní Bobo a její Suverenity, ani slovo nepadlo o též přítomných demonstrujících hrdých a Svobodných muflonech. Byť přes fakta jsou v redakci jiní, nemohla jsem si (jako dycky) pomoci a Svobodné dovnitř nevpašovat. A protože platím za velkou kapacitu 😎 (anebo protože si někdo znovu a pořádně přečet´ četku vševědoucí), byla Machova armádička při druhém čtení již regulérně vpravena.

Mezitím mi taky začal poslední semestr bakalářského studia, viď. Tedy hned potom, co jsem se rozžehnala se semestrem minulým. V této souvislosti nemůžu nevzpomenout na zázračného pana Docenta, jehož všechny předměty už mám bohužel půl roku splněné, který mě s nesmírnou grácií a jakoby mimochodem zachránil před hroznými logistickými peripetiemi, a to sice jen tak náhodou, když mě potkal na chodbě a zapředl se mnou milý hovor. Teďka teda ale nový semestr. Inu, největší dojmy ve mně oproti intelektuálním očekáváním zanechala nadstandardní hodina tělocviku. První setkání jsem samozřejmě nestihla, neboť kolidovalo s prací, a tak se mi až napodruhé podařilo spatřit zhruba tohleto: typická hustá aerodynamožena poskakuje, zběsile přešlapuje a máchá končetinami do rytmu dunící hudby před zrcadlovou stěnou a po ní tyto složité kreace a poskoky opakuje stádo zpocených studentek. Zmíněná žena stále cosi pokřikuje, patrně povely, avšak přes řev reprobeden není slyšet ničehož. Vědomí, že můžu být součástí tohoto soukolí, mi na tváři loudilo veselí a vedlo mě k soustavnému chechotu. Naštěstí jsem mezi naspídovanými cvičenkami celkem záhy našla přátelskou enklávu z fildy, která to cvičení bere jaksi příjemně stoicky.

A taky je, myslím, třeba zaznamenat, že jsem s vypětím sil vyplnila a do příslušných děr odevzdala přihlášky do magistra. Platit složenkou na poště jsem byla naposled kvůli přihláškám do bakaláře. Tentokrát jsem dokonce chvíli uvažovala, že půjdu snad radši pracovat, protože jsem pod nohama cítila stejnou fůru byroklacků, jako cítil Jim Hacker blahé paměti, ale nakonec ve mně převládla touha po dalším studijním otesávání. Aktuálně to teď pro mě vypadá jako rozcestník uprostřed minového pole, který ukazuje třemi různými směry: do jeslí do Hůrky (a to sice proto, že při slově sémióza mě vždycky napadne mimóza a líbí se mi to), za mágy do Filmopole a do druhého patra ke starým (známým) médiologům, kam bych se snad mohla protlačit bez přijímacích opruzenin.