za ukřivděné

V podstatě měli pravdu. Potoky krve, které recenzenti nalili do médií, byly na místě. Paradoxně mě ale Bathory nezaplavila onou kompromitující tekutinou, spíš ve mně vyvolala silný pocit nechuti a probudila všechny mé pacifistické sklony, které po zbytek filmu štkaly nad hrůzami světa. Převálcovala mě. Zvedla jsem se odtamtud rozlámaná, zničená a na vině nebyla dlouhá stopáž.

Děsí mě, kolik nespravedlností zůstalo úmyslně zapomenutých. Bez ohledu na to, jak přesvědčivý mohl být tento násilím otevřený pohled do lůna Čachtického hradu. Kolik strachu lidé už vytrpěli a kolik ho ještě vytrpí. Bylo by uspokojivé sledovat vzdálené osudy nešťastných, kdybychom věděli, že válkám, osobním, politickým, náboženským, odzvonil umíráček. Bez ohledu na to, jak směšně vyhlížejí bojové scény. Mizérie nesmrtelných ohňů čekajících na své čarodějnice. Bez ohledu na to, jak monumentálně a symbolicky je završena hraběnčina nezávislost.

Kam čert nemůže, tam nastrčí katolíka!?

Představují přetěžkou snahu o odlehčení ohromné konstrukce. Dva katoličtí mniši a lá tandem františkánů ze Jména růže stříknutých Leonardem da Vincim ale dokázali pro protestantskou šlechtičnu, i pro mě, mnohem víc. Předvedli (se střídavými hereckými úspěchy), že náboženské rozdíly je možné překlenout. Škoda jen, že si tolik lidí všimlo spíš jejich technických vynálezů a zbloudilého vytí.