Škvírou mezi konotacemi vstoupil na scénu, kterou drobní divadelníci půl roku dopředu rozsvěcovali a zase zhasínali, Muž – Mýtus. Pohledem, kterému se neříká ne, znásilnil kameru a výmluvným posunkem jí naznačil, aby v detailu zabrala jeho podpaží, odkud vzápětí vytáhl zapařenou knihu. Velmi pomalu a rozvláčně ji natočil titulní stranou k fascinovanému publiku, které se oddalo kolektivnímu mžourání do prázdna. Jak si lidé hrají, stálo na obálce. Muž na pódiu knihu s mírným úsměvem prolistoval, pak jí s hlasitým bouchnutím srazil konce k sobě, až se lidé v hledišti přikrčili do vysezených křesel, odkudsi z divadelní sakristie vycválaly první uřícené takty, ústřední muž se rozeběhl a šokovanou první řadu minul ve zběsilé sérii obscénních přemetů, jimiž uvedl svou sestavu slovního aerobiku.

Kdybych byla autorkou onoho absurdního představení, s uspokojením bych si adresně lebedila na klíčové stránce vytištěného programu. Bylo mi však přiděleno čalouněné štokrle v prostoru pro publikum, které dlouho netušilo, že v rituální hře vystoupí všichni, herci – laici, křídly naprázdno plácající diváctvo zkrátka nevyjímaje.

Když ze sebe kritici v hájemství svých šepotajících sprch smyli verbální pot, pod jehož proudy divadlo nabobtnalo do mytologických rozměrů, rozhovořili se o kolosálním úspěchu. Byl to sice lítý dvoj-boj s kapacitami, ale experimentální vražda potenciálu se nakonec přeci jen zdařila. Program pro přeživší bude tradičně vyvěšen jestlikdy nikdykde.

PS: Na den přesně před rokem.