Jak zajíček v své chlupaté jamce jsem několik posledních dnů až týdnů strávila v bahníčku sémantických, potažmo kompletno-lingvistických badání. Podněcovala jsem svou semestrální práci o komiksových bublinách, aby vrcholila, snila jsem zásadně jen v komiksech a v závěrečné fázi, která se dnes završila rituální pitvou Čapkova nedomrlého teriéra, studovala k obávané ústní zkoušce.

Fakultní sémiolog, mediální guru a ilokuční pokustón nejprve zčásti rozptýlil mé závěry, že semestrální práce svých studentů nečte a e-maily podepsané jeho jménem generuje Chomského počítač, a sice tím, že mi mou práci děsivě pochválil a navrhl k publikování v některém křehkém českém lingvistickém periodiku. Má podezření, že je robot, se mu ale vyvrátit nepodařilo.

Když dumal, co mi přidělit za knížku k funkčnímu a syntaktickému rozboru, pominul zcela šprťácké družstvo nastoupených slovníků, vědeckých děl a příruček a vybral a přiřkl mi plachou Dášenku. Nevím proč, možná že mi na potítku něco trčelo z očí (nevinnost, drát nebo kynolog). K výkladu jsem si vytáhla dvacátou osmou otázku (publicistický styl, jeho geneze a kontroverze). A naposled mi k improvizované lingvistické analýze, jež měla být jádrem poslední části zkoušky, zadal výraz “Bwank!” a celý zjihlý odešel zkoušet spolužáka.

V této pauze se pokusím vyjádřit nějakou svou odtuchu, kterou jsem získala z dotyčného předmětu (s mírumilovným, poetickým, leč velmi podezřele obecným názvem Současný český jazyk III). A z jeho vyučujícího. Upřímně řečeno, obojí mě po celý semestr solidně sralo. Jeho náplň (toho předmětu) je věc nadmíru fascinující. Nicméně jeho snahy (toho učitele) vměstnat ji do jednoho semestru jsou scestné zvlášť škodlivým způsobem. Po celou dobu jsem toho médiologa podezírala, že se o pauzách mezi výkladem chodí do kabinetu uspokojovat vědomím, jak nás zdárně mate a soustavně rve z kontextu (viz “A teď vám vysvětlím něco, co zaručeně nepochopíte!”). A tak jsme chaoticky studovali strukturalismus, valenční syntax, textovou lingvistiku nebo stylistiku a do toho jsme určovali polovětné konstrukce (a ke zkoušce se učili taky třeba kapitoly z fonetiky nebo lexikografie).

Dospěla jsem prostě k závěru, že jediný způsob, jak se můžu s touhle osobou a předmětem důstojně vypořádat, je natrhnout oběma zadek. A vytřít jim zrak. Pokud možno ne naopak. Konec odtuchy.

Byla jsem připravena Dášenku vědecky dehonestovat výrazy jako komplexní komunikát, dominantní kód, horké médium, reálný kontext, textové konetory a makroilokuce. Ale doktoru lingvistovi stačilo, když jsem si srdnatě obhájila, proč má Dášenka mimo estetickou taky popularizační funkci (výchova psů v Čechách), a dál jsem klidně mohla mluvit o škrkavkách. Říct, že ostatním částem jsme se věnovali telegraficky, by bylo poněkud nemístné – připomínalo to spíš neřízené surfování s rychlou koncovkou. Nebylo mi dopřáno zrak úplně důkladně vytírat, protože expert otráveně usoudil, že všecko umím a nemůže mě nachytat ( 😎 ), a poněvadž na chodbě ryčela spousta nedočkavých spolužáků.

Inu a tím to končí. A mám uspokojivý dojem, že jsem z této anabáze vycedila tolik smyslu, kolik jsem mohla.
Odnesla jsem do knihovny tunu nedějové literatury a půjčila si Holubí mambo, které vonělo tak živočišně, jako by ho zrovna vytáhli z pavilónu divokých šelem.