Úvahu o čase jsem napsala již před nějakou dobou, přesto – dnes jsem znovu zažila atmosféru, která se nade mnou tehdy vznášela, a proto ji sem dávám.

Odbila půlnoc a čas se na okamžik zastavil. Jako pokaždé, starý den se loučí a předává svou vládu novému, nevinnému, nezkušenému dni, který se teprve před malinkou chviličkou narodil. Z mihotavého světla pouliční lampy nebo možná z uhlíků, co tiše žhnou v krbu v rohu pokoje.

Malé děti jsou netrpělivé. V jejich očích se kolečka času otáčejí příliš pomalu, občas by snad potřebovala dokonce postrčit, aby se ti lenoši vůbec hnuli. Nedočkavě vzhlíží k budoucnosti. Co jim ale budoucnost přinese? Trošku povyrostou, pak vyrostou a pak budou dospělí. Kolečka jim budou neustále ukrajovat, bezstarostnosti, dětského štěstí.

Kdysi nám paní učitelka na základní škole během výkladu, během něhož se většinou od tématu dostala k úplně jiným zákoutím životní moudrosti, řekla, že lidé stárnou od toho okamžiku, kdy se narodí. Tehdy mi začaly téct slzy. Plně jsem pochopila význam těch slov. Už nikdy nebudu mladší, než jsem byla včera a zítra mi přibude dnešní den. Že existuje jen cesta dopředu, že nemůžu ukročit zpátky a nemůžu se ani zastavit. On by se přese mě převalil jako obrovská vlna, podlomil by mi kolena, strhl by mě s sebou. Toužila jsem zastavit ten nekonečný kolotoč, něco udělat, něco zásadního, co by mě pozvedlo z toho beznadějného zoufalství, co by mi okamžitě ukázalo nějaký smysl těch promarněných hodin, NĚCO.

Toho dne jsem ztratila část svých dětských iluzí a dodnes jí její slova nemůžu zapomenout.

Už jsem povyrostla. Jednou rukou se ještě křečovitě držím Dětství, zatímco druhá mě stejnou a možná ještě větší silou stahuje k Dospělosti. Bráním se, ale už předem vím, že nevyhraji. A i když vím, že nemá smysl času vzdorovat, stejně budu, i kdyby moje paličatost byla poslední známkou vzpurného dítěte.

Jeho část ve mně navždy zůstane, navždy budu tak trochu malá, dál budu věřit na pohádky, na víly, na skřítky ve vysoké zelené trávě a nadále budu jedním z nich. Jen ten pestrobarevný svět bude muset zůstat uvnitř, skryt před zraky ostatních. Nenechám si ale vzít své ideály, dál budu věřit, že ho jednou někomu ukážu. Prozatím.

Staří lidé si naproti tomu již uvědomují, jak prudký je čas průvodce a mezi stesky nad vetchým zdravím nad ním bezmocně pokývají hlavou. Někdy si připadám stejně stará, jen s tím rozdílem, že já se ještě nemůžu chlubit fotkami svých rozkošných vnoučat.

Slavný řecký filozof Herakleitos kdysi řekl, že “Vše plyne.” Že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Připodobnit čas k tekoucí vodě je, myslím, celkem výstižné. Čas je jako dlouhá, stříbrná řeka, razící si cestu hlubokým údolím. Pozorujeme ji z vyvýšeného místa někde nahoře v horách. Shlížíme dolů, připadá nám malinká, vzdálená, ženoucí se někam do neznáma. Z takové výšky vidíme jen její hebkou linii, sledujeme valící se proud, ale drobné vlnky, skákající přes kameny, jsou příliš daleko na to, abychom mohli pozorovat jejich hru.

Kdybychom se přiblížili, kdybychom snad stáli uprostřed jejích vod, neslyšeli bychom zpěv ale ohlušující řev. Každičký detail by se nám vrýval do paměti, každá vlnka, kámen, zrnka písku.

Zahleděli bychom se do její náruče až k samému dnu a ona by se najednou zastavila. Už si nemůžeme být přesně jisti, zdali pospíchá ona, nebo jsme to my, kdo ubíhá kupředu. Zdali to náhodou nejsme my, kdo se točí ve zpěněném víru, proplouvá oním časem, kdo se pohybuje nezávisle na něm, utíká?

Stojí kolem nás, ale my mu udáváme tempo, klademe proti němu naše vzpomínky jako ty veliké balvany v řece, jejichž suché vrcholky tam už navždycky zůstanou, zatímco my budeme plavat naším životem dál. Skoro by se chtělo říct, že řeka je nekonečná, stejně jako nikde nekončí náš čas. Jenomže každý horský potok se jednou změní v široký majestátný tok. Pokud nevyschne nebo se neztratí zpátky do hlubin země. A jednou se i ten vodní kolos bude muset vlít do moře, do oceánu, kam svou vodu odevzdalo už tolik lidí před námi. Tohle není úplný konec, jen konec jedné z mnoha dalších etap. Možná dostaneme nový příděl a znovu budeme začínat neposkvrněným potůčkem. Snad se neutopíme.

Venku je stále tatáž tma a uhlíky do ní ještě pořád svítí. Je čas jít spát. Až se ráno otevřou čerstvé oči, bude venku ten nový a zběsilým tempem se požene kupředu. Pro nás všechny bez rozdílu rychlostí šedesáti minut za hodinu se několikrát otočí kolem vypálené dvanáctky, aby z něj vzápětí zbyl jen popel. Pojďme ho prožít. Každá minuta nám bude celým životem.

Pololetní slohová práce
Prosinec 2006