Den osmý - torsdag, 8. 9.
Poetické ráno nás zasáhlo jak letící kovadlina. Voda bublala mezi břehy a jiskřila všude kolem jako diskokoule na aktivní dovolené, hvízdající stromy si nás omotávaly kolem větve a houby jsou houby, takže na to jenom tupě hleděly a nasávaly v přítmí. Read More →
Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. 
Den sedmý - onsdag, 7. 9.
Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”
A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. Read More →
Den pátý - mandag, 5. 9.
Po nekonečném oslím dni jsme se vzbudili až dopoledne a chvilku se pokoušeli uhladit zmačkané tváře a zjistit, co si myslí. Zdály se mi podivné sny o státnicích, kde jednoho člena komise hrál Ondřej Hejma a vadilo mu, že si celý den broukám tutéž písničku. To je na pěst hned po ránu. Z docela slepého nebe nad námi se po nekonečných šňůrách spouštěla kvanta šedé vody a třepila se nám o plechový příbytek. Konkrétně zeměpisně jsme se k životu vzpamatovali u lesa kus za Oslem. Minulé noci jsme se nejprve blouznivě chtěli sunout dál, ale pak jsme se na přívětivém místě s minimem podezřelých existencí (tj. 5 – 1 úchyl v lokalitě) usnesli, že na rozhodnutí takového rázu se radši vyspíme.
Stěrače docela marně pištěly, protože padající voda se bez jakýchkoli pravidel bohatě rozlévala po skle a my jsme zastavili na snídani před obchodním komplexem pohozeným u silnice, po které se v obou směrech hnala auta a nechávala za sebou syčící mokré čáry. Read More →
Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)
Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.
Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. 😉 Read More →
Provedli jsme s úspěchem výpravu do bouřící země plné mluvící, křičící, ba i té tiché vody, co jen mele, hyperbludného kamene a “pohostinných introvertů”™. 😎 Defaultní idea, že jen Máchomuž a já společně naleptáme nějaký poutavý kraj, byla nastavena již před časem, měnil se pouze cíl k zaměření. Několik měsíců jím byl Island, toliko země kouzel a skřítků, avšak posléze ho jaksi nekontrolovaně nahradil zkroušený zelený diamant Irsko, pročež jsem se začetla do Joyceových Dubliňanů, abych se připravila na setkání s původním obyvatelstvem. Ovšem docela nakonec jsme se takřka spontánně rozjeli do promočené země k divokým hrdým Norům, na které jsou všechny behaviorální příručky, včetně knihy Lonely Planet se speciální vazbou pro extrémní namáhání, nekonečně krátké, a obrazy některých domorodých postav, s nimiž jsme se v chuchvalcích mlhy a prověšených mraků střetli, byste spíš našli ve scénáři k temnotemnému hororu, v němž bude vystupovat hned několik výtečných žánrových zabijáků. 🙂
Pojďme si to ale říct a ukázat pěkně popořádku. Read More →