Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. 
Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.
Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.
O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. 😀 Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.
Read More →
