Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. 😉

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.

Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.

Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.

Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.

Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. Read More →

Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. Read More →

pretty-girl

“U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,” ozvala se Nefríta. “Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.”

Podivný regiment, Terry Pratchett

Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.

Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.

Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila. Read More →

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo. Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí vizuální fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už se budu bavit jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba…

Pár dní sepisuji svoje hříchy (ne že bych jich měla tolik, to si právě na žádné už nemůžu vzpomenout). Ocitla jsem se ve zcela absurdním rozpoložení. Je to bizarnost zvláštní kategorie, k jejímuž držení je třeba vlastnit speciální průkaz s patřičným autoportrétem. Mám parapsychotický (to je jako druhá mocnina obyčejně úchylného) pocit, že mi někdo krade moji školu a já s tím nic nesvedu. Zábavný je zejména ten aspekt, že dotčený zloděj je můj regulérní spolužák. A navíc ještě cítím ve svalech, kdykoli se pohnu, že jsem mu celou noc podávala šindele ze školní střechy a jsem s lupem strašně spokojená. (Vrchol absurdity je za komínem, k němuž jsem se na to dobrovolně přivázala.) Kéž bych tak chytila velrybu se dvěma žaludky, která se nebojí polykat schizofreniky. Jenomže k tomu, abych šla nalovit plankton, nemůžu vysedávat na seminářích. Přirozeně.

Psychóza není můj jediný problém. Mnohem víc mě trápí všeobjímající demence, která se po mně soustavně sápe jako supermobilní hlen z planety Měňavka-hnisavka. Pochopitelně že nemyslím svoji demenci, protože tou bych se nemusela trápit a mohla bych se s ní přirozeně prohihňat, proslintat a protlachat až do poctivé senility. Nebýt dementní v infantilní společnosti mě nesmírně frustruje. Cítím se jako prasák.

koník Zpravodajský servis: výběr zpráv

Kultura
Plaše jsme vstoupili do Národního divadla, abychom zhlédli Labutí jezero. Tu největší svini tam hrál náš milý spolužák. Měl ohromný černý hábit, máchal rukama jako zběsilý a tvářil se jako Batman, který fakt nesnáší pernatce. Já měla solidní výhled, Filipovi překážel podpěrný sloup, ale o to víc zase fandil a skandoval. Největší plebs obýval schody. I přes naše pekelnou podporu byl konec bohužel vyhrazen pro trapný happyend. Zvažovali jsme rituální zapálení programu.

Nicméně – poprvé jsme se na našeho dvoumetrového spolužáka dívali svrchu. A – poněkud mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že tam na pódiu plachtí tatáž osoba, která mě s oblibou hraničící s úchylkou děsí a bodá do žeber.

Jak by asi vypadala naše škola, kdyby se baleťák jednou opravdu naštval a všechny nás začaroval do zlabutěných kejhavců…podle indicií lze usoudit, že novináři by šli na dračku. Read More →

dášenaJak zajíček v své chlupaté jamce jsem několik posledních dnů až týdnů strávila v bahníčku sémantických, potažmo kompletno-lingvistických badání. Podněcovala jsem svou semestrální práci o komiksových bublinách, aby vrcholila, snila jsem zásadně jen v komiksech a v závěrečné fázi, která se dnes završila rituální pitvou Čapkova nedomrlého teriéra, studovala k obávané ústní zkoušce.

Fakultní sémiolog, mediální guru a ilokuční pokustón nejprve zčásti rozptýlil mé závěry, že semestrální práce svých studentů nečte a e-maily podepsané jeho jménem generuje Chomského počítač, a sice tím, že mi mou práci děsivě pochválil a navrhl k publikování v některém křehkém českém lingvistickém periodiku. Má podezření, že je robot, se mu ale vyvrátit nepodařilo. Read More →

Upadla jsem do cizího časového pásma, kde mě vmžiku obkreslil ó bludný kruh…

Dosud v šoku na zemi polehávajíc, uvědomila jsem si z vyššího popudu, že je bohapustopustá noc a tedy čas oběda. Náhle mě zespodu zasáhl nenávistný pohled, který při zaostření vyvěral z temnot prázdných očních důlků. Náležely nejbližší kočičí hlavě – při míření se poslintala soustředěním.
Opodál se labužnicky protahovala skládka kočičích zbytků.
Ponejprv tu člověka zavalila úzkost, posléze byl notně znepokojen. Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.

Za nesmírně fascinující považuji kolegiální mezidruhové zjištění, že jsem jako zebra. Ač méně svůdná a pruhovaná, stejně vylekaná, která leckdy i na banální podnět zareaguje neadekvátně a rozběhnutím se proti zdi v afektu páchá sebevraždu.

Poslední dobou zdá se, že jdu prostě a bez skrupulí z jedné postele do druhé. Smutnou okolností je absolutní absence řádné tělesné vášně s tímto příznačným pohybem spojené a exponenciální nárůst chorobného snění, které nese plnou zodpovědnost za zvětšující se haldu mrtvol, z níž se dennodenně páčím. Připadám si jako skrčenec, který se probere vtlačený do hrobu nemile o číslo menšího. A většinu času trávím na pastvě se svými osobními démony, přičemž se neustále pokouším předávkovat, abych tam dlouho netrpěla. Read More →