Ačkoli organizovanou malbu po zdrsnělých dračích kůžích jsme úspěšně vyvedli už loni, vlivem nepříznivých meteorologických podmínek – ovšem dalo by se to říct taky tak, že kvůli špatným větrům, které na to vypouštěli ti smradlavější ze zúčastněných 😉 – se nakonec letka do vzduchu nikdy nevznesla. Stojaté vody přízemní inverze jsme nabourali akorát Máchomuž a já, když jsme se jednou rozhodli vyvenčit aspoň naši Příšeru z hlubin, avšak jinak nám nevybouřená dráčata obývající podstropní patro pokoje zahrnující převážně vršky skříní, gaučů a topení, kde se z chuchvalců prachu vůbec líhnou všelijací tvoři, hlavně po celý rok pomstychtivě padala na hlavy a trošku to vypadalo, jako když tříhlavý drak obsadil Pařezovou chaloupku.

Takže jsme si letos řekli, že dractvo už patřičně dozrálo, a naběhli na stráně olezlé podzimem a škrkavkami z psích hovínek.

Read More →

Kokotice užírá píci Vašemu dobytku
hubte ji usilovně a všude!
Nic nezastaví vítězný postup traktoru

Všem odběratelům koksu:
V kraji bílého ušlechtilého prasete
Trvalé deště vyhubily ponravy
Zachraňte řepná pole před nosatci!

Inventarisace lesů
Cement 1947: 133.4%
Výdej pokrutinových šrotů
a pokrutin

Předpoklady úspěchů
v inseminaci prasat:
Jarní potřeba semen
uspokojena

Předplatné se platí předem.

(In Rolnická poetika)

Při útěku zpod obří horoucí skleněné poklice, za říčkou s rezavým tankem na prameni, uprostřed mutující betakrajiny, s plechovkou červů naložených do cukru, navštívili jsme Zemi tisíce vybagrovaných jezer.

V době, kdy jsme ještě netušili, že druhé jezero je Labutí rybník, nás u druhého jezera přepadlo stádo…labutí. Nejprv připlula jen rodička vejcokladka s šedivými obludkami, posléze se přičeřil i labutí fotřík. I na ptáky dost ohavný druh, tyhlety zmalované husy. Sviňští dospělci na nás pokrytecky syčeli, přestože my jsme museli krmit jejich pět hladových krků, které naškubaný jetel požíraly jako pojízdná sklízecí mlátička. Potom je sice všechny zahnaly sympatičtější, opravdově nepřátelské kachničky, ale když už jsem věděla, jací ptáci tady prdí do vody, nechtělo se mi tu zaprdět s nimi.

Nakonec jsme zabrali poslední, lidmi a ostatním kejhavým ptactvem nezanesený rybník, na jehož dnu se podle mého odhadu sice taky skrýval nějaký ten tank, ale nechtěla jsem být moc velký vymyšlok, a to hlavně proto, že už došly vodní plochy, a tak jsem místo odsouhlasila. Rybky tu pod hladinou upřímně lapaly po dechu a o kus dál, tam, kde křoviska a divoká uranová tráva náhle končila a zpoza demarkační čáry chemického postřiku zle zahlížela na zdegenerovaný golfí porost, se čas od času zahemžila vozítka zombíků s holemi. Mezi oběma světy v dojemně oploceném čtverci stál mimózní sloup s ampliónem, patrně jedna z opuštěných kót Svobodné Evropy. Později mě ovšem ještě napadlo, že amplion možná slouží ke svolávání míčkomrskačů do erární klubové vývařovny. Nemohla jsem tuto teorii ověřit, jelikož je léto a to se nevaří.

Uprostřed toho božího světa cosi chrochtlo a z trubky skryté v břehu vytryskl mohutný proud vody k občerstvení místních ryb. Mohutný byl tak, že se záhy osvědčil jako trenažér na práci s koňským penisem. Neviditelnému porybnému se ale časem přestalo zamlouvat, že si tu beztrestně a zdarma honíme vodu, a tak proud zalezl zpátky do trubky a už ani neukápl.

A tak jsme se šli konečně koupat, v zapůjčeném tyrkysu a mazlivých vodních blivajzích. A četli jsme knížku, ve které mrzlo. A bylo to hezké, dokud si muž nezačal zkoušet mé volánkové tričko a nekousl ho nějaký hmyzák homofob. Ale vlastně i pak. 🙂

Ráda bych, aby bylo někde zaznamenáno, že jsem od své potenciální tchýňky dostala ten velmi pravděpodobně zatím vůbec nejvíc sexy kus oblečení, jaký jsem kdy měla na sobě. No kdo z vás to má? :mrgreen:

Načala jsem druhou konzervu instantní krmě. Bylo by príma ztratit aspoň na chvilku o těch počtech tak precizní přehled, aby jeden třeba moh’ být potom překvapenej. Jedna konzerva mi vystačí přesně na měsíc. Na dva příští mám tedy vitamíny jisté. Snad. Pakliže mi někdo nevyrabuje špajzku. Přitom jsem té břečky ale měla dost už po týdnu. Zvlášť v kombinaci s nepříjemnými adrenalinovými drinky je to extrovní blivajz. Jenže když ono se to samo nesní a nevypije, ono si to musí někdo sežrat, aby se to posléze jaksi dalo spláchnout.

Navíc…tu stejně nic jiného není.

Taky bych se vešla do osmi panelů a ještě by mi jeden nejspíš zbyl na nervózní kachličky ve sprše. Signál spěje na okraj Zeměplochy se zpožděním, kdo by to čekal. Je to jak chtít se kamarádit s hromem, když jste blesk. Na mapě globalizované vesnice stojím já na kupce hnoje u božích muk uprostřed všeobjímajícího rozoraného pole.

Se střídavým sukcesem pronásleduji kubánbrejky i bakulářku. Jenom rozcvičky a protažení bývají bolavé. Dneska jsem dělala normostrany aspoň v bazénu – jeden a půl bazénu na jeden bazén pána od vedlejší lajny. Pak šel pán radši aquabelit. A když se nakonec vynořil i se svým kytovčím podvozkem, moje sebevědomé normostrany se smrskly zase na odstavce.

Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →

Duha teče, i když prší.

Díváte se na události…
…což nás těší…
VÍTEJTE.

Tímto děkuji reutrsím fotografům, že za mě fotí šanghajský déšť.