Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →

Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.

V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.

Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava. Read More →

Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. 😉

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.

Vysvětlovala jsem spolubydlící, že jedu domů, abych šla volit. U nich budou volby brzo taky. Coby Maďarka žijící na Slovensku mi poskytla velmi bezprostřední náhled na Slotovy billboardy.

Kdybych nevolila stranu a kdyby mi slíbil, že zatočí s polskými zabijáky, kteří chtějí vraždit bobry jenom proto, že jim kradou KLESTÍ z protipovodňových hrází, a Polákům pak teče do pantoflí, volila bych Lišku, protože i když vede hodně perverzní partaj, je to velice chytrý chlapec. Ovšem toto téma nespravedlivého omezování by mohlo zaujmout i Piráty, které bych naopak klidně volila celé jako stranu. Chtěla bych být hlavně u toho, až dostanou pět procent a do Prahy vplují na lodi, ze které si pak zřídí svoji úřadovnu.

Kandiduje u nás sám srdnatý Nečas, ale mám dojem, že ODS bych volila jen ze samých negativních důvodů, a to mi asi nebude stačit.

No a pak tu máme statečné muflony čili Svobodné, kteří přišli s tím, že občané nejsou hloupí a kteří se obdivuhodně zarputile ryjí ve sračkách, na něž ostatní dost neradi vůbec ukazují. V posledních volbách jsem jim odevzdala svůj hlas a činilo mi to velké potěšení. Teď koukám na těch šest neznámých místních kandidátů a je mi z toho jaksi pochmurně. Propadla jsem se do marnosti ještě dřív, než jsem je vypustila ze stáda a zahnala do urny.

Jo takhle kdyby kandidovala Fialová koala, měla bych jasno hned. 🙂 Navíc by mufloni mohli být jejím přirozeným spojencem už ze samotné dravé zvířecí podstaty.

Přestože mi hlavovými labyrinty ještě prolézali zasoplení hlemýždi, bývala bych se musela zabít, kdybych dál sténala v posteli, a tak jsem odjela s mužem na západ. Fikač Mácha mi slíbil, že mě upálí, ale nakonec se jenom tak něžně zeptal, jestli bych si na tu hranici nechtěla vyskočit.

K tomutoť výletu mám nadějnou fotodokumentaci, leč prozatím se svíjí v monstrfotokrámu a čeká, až ji v komoře ozářím a vyvolám k životu. Teprv až jestli fotky vyjdou v hezkých černobílých barvách, možná sem nějakou vecpu. Read More →

Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.

Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.

Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.

Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. Read More →

Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. Read More →

pretty-girl

“U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,” ozvala se Nefríta. “Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.”

Podivný regiment, Terry Pratchett

Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.

Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.

Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila. Read More →

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo. Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí vizuální fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už se budu bavit jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba…

Pár dní sepisuji svoje hříchy (ne že bych jich měla tolik, to si právě na žádné už nemůžu vzpomenout). Ocitla jsem se ve zcela absurdním rozpoložení. Je to bizarnost zvláštní kategorie, k jejímuž držení je třeba vlastnit speciální průkaz s patřičným autoportrétem. Mám parapsychotický (to je jako druhá mocnina obyčejně úchylného) pocit, že mi někdo krade moji školu a já s tím nic nesvedu. Zábavný je zejména ten aspekt, že dotčený zloděj je můj regulérní spolužák. A navíc ještě cítím ve svalech, kdykoli se pohnu, že jsem mu celou noc podávala šindele ze školní střechy a jsem s lupem strašně spokojená. (Vrchol absurdity je za komínem, k němuž jsem se na to dobrovolně přivázala.) Kéž bych tak chytila velrybu se dvěma žaludky, která se nebojí polykat schizofreniky. Jenomže k tomu, abych šla nalovit plankton, nemůžu vysedávat na seminářích. Přirozeně.

Psychóza není můj jediný problém. Mnohem víc mě trápí všeobjímající demence, která se po mně soustavně sápe jako supermobilní hlen z planety Měňavka-hnisavka. Pochopitelně že nemyslím svoji demenci, protože tou bych se nemusela trápit a mohla bych se s ní přirozeně prohihňat, proslintat a protlachat až do poctivé senility. Nebýt dementní v infantilní společnosti mě nesmírně frustruje. Cítím se jako prasák.

koník Zpravodajský servis: výběr zpráv

Kultura
Plaše jsme vstoupili do Národního divadla, abychom zhlédli Labutí jezero. Tu největší svini tam hrál náš milý spolužák. Měl ohromný černý hábit, máchal rukama jako zběsilý a tvářil se jako Batman, který fakt nesnáší pernatce. Já měla solidní výhled, Filipovi překážel podpěrný sloup, ale o to víc zase fandil a skandoval. Největší plebs obýval schody. I přes naše pekelnou podporu byl konec bohužel vyhrazen pro trapný happyend. Zvažovali jsme rituální zapálení programu.

Nicméně – poprvé jsme se na našeho dvoumetrového spolužáka dívali svrchu. A – poněkud mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že tam na pódiu plachtí tatáž osoba, která mě s oblibou hraničící s úchylkou děsí a bodá do žeber.

Jak by asi vypadala naše škola, kdyby se baleťák jednou opravdu naštval a všechny nás začaroval do zlabutěných kejhavců…podle indicií lze usoudit, že novináři by šli na dračku. Read More →