…naděje pro všechny další zombie.
Ježíš, viď
Duha teče, i když prší.
Díváte se na události…
…což nás těší…
VÍTEJTE.
Tímto děkuji reutrsím fotografům, že za mě fotí šanghajský déšť.
Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.
S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. 😉
Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.
Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.
Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.
Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.
Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. Read More →
Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. Read More →
Zpravodajský servis: výběr zpráv
Kultura
Plaše jsme vstoupili do Národního divadla, abychom zhlédli Labutí jezero. Tu největší svini tam hrál náš milý spolužák. Měl ohromný černý hábit, máchal rukama jako zběsilý a tvářil se jako Batman, který fakt nesnáší pernatce. Já měla solidní výhled, Filipovi překážel podpěrný sloup, ale o to víc zase fandil a skandoval. Největší plebs obýval schody. I přes naše pekelnou podporu byl konec bohužel vyhrazen pro trapný happyend. Zvažovali jsme rituální zapálení programu.
Nicméně – poprvé jsme se na našeho dvoumetrového spolužáka dívali svrchu. A – poněkud mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že tam na pódiu plachtí tatáž osoba, která mě s oblibou hraničící s úchylkou děsí a bodá do žeber.
Jak by asi vypadala naše škola, kdyby se baleťák jednou opravdu naštval a všechny nás začaroval do zlabutěných kejhavců…podle indicií lze usoudit, že novináři by šli na dračku. Read More →
Jak zajíček v své chlupaté jamce jsem několik posledních dnů až týdnů strávila v bahníčku sémantických, potažmo kompletno-lingvistických badání. Podněcovala jsem svou semestrální práci o komiksových bublinách, aby vrcholila, snila jsem zásadně jen v komiksech a v závěrečné fázi, která se dnes završila rituální pitvou Čapkova nedomrlého teriéra, studovala k obávané ústní zkoušce.
Fakultní sémiolog, mediální guru a ilokuční pokustón nejprve zčásti rozptýlil mé závěry, že semestrální práce svých studentů nečte a e-maily podepsané jeho jménem generuje Chomského počítač, a sice tím, že mi mou práci děsivě pochválil a navrhl k publikování v některém křehkém českém lingvistickém periodiku. Má podezření, že je robot, se mu ale vyvrátit nepodařilo. Read More →