smer

“Jé, vy to máte červený,” odhalil mi spontánní Trampota svůj jemnobarvocit při gratulacích.

“Já jsem si je odpočítala, jak tam ležely, takže jsem věděla hned, že ten červený bude tvůj,” zanalyzovala posléze tchýňka s nekompromisní převahou toho, kdo bere matematiku jako neutrální vědu, kterou lze správnými početními operacemi vychýlit ve svůj prospěch.

Čerstvým akademickým povětřím se nesly zkazky, že fakulta se hecla a objednala i červené tubusy. A fakt že jo. Mezi modré trubky, které se vyjímaly na tácu jak za svítání podebraná várka lososů, zamíchaly rybářky ze studijního dvě červené ploutve z okouna. Všechny trubky vyrovnané jedna vedle druhé jak ve stánku na tržišti idejí hleděly zakaleným okem ke stropu a snažily se nezasmrádnout dřív, než si je převezmeme.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

Nechtěla jsem psát test, tak jsem místo toho napsala povídku. To je fér.

Mediální výzkum v ČR:

Zpověď

Vyvařené slunce se konečně vmáčklo za obzor, ač námahou se z toho zbarvilo do fialova, a ze žlábků nejvyšších stébel na louce sklouzly do setmělé trávy poslední kapky světla. Kraj lesa opodál vydechl jehličí za studena. Větev borovice rozkýval dosednuvší blažený vesmírný klid.

Zničehonic se z černého tunelu lesního stromoví cosi vyřítilo a prohnalo kolem. Štěrk na rozbité cestě zprudka zaprskal, jako když na rozpálené pánvi přistává zmražená ryba, která těsně před smrtí vypila půlku akvária a nestihla se dojít do té druhé půlky vyčůrat.

Jedno z mnoha, mnoha jeho ok sebou divoce cuklo a zachvělo se.

Rachot zmizel v dálce a nad cestou se znovu zavřely hlubiny ticha.

Prohnul se po směru větru a narovnal se.

– Haló, slyšel jste to taky? Read More →

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

Tuhletu povídku chci věnovat jistým Vietnamcům u nás v ulici, kteří mají nejlepší petržel v okolí i v okolí toho okolí. 😳

Téma: Volné téma

Zvonek nade dveřmi se rozřinčel, avšak pak se zakuckal a zmlkl. Dovnitř se vtáhl ledový poryv větru a zlověstně dolehl na bedýnky s ovocem. Už tak nevelké mandarinky se ještě scvrkly. Na promočený karton na podlaze, který do sebe vtáhl vlhkost minulých příchozích, dopadla první mohutná černá polobotka, jen to čvachtlo. A hned po ní druhá. Z bot vyrůstaly dva silné kyje, kolem nichž se těsně obtahovaly černé kalhoty, které mizely pod zneklidňujícími záhyby černého pláště, jenž zahaloval zbytek, ačkoli v tomto smyslu většinu těla. Někde pod černým kloboukem se mhouřily temné oči, pro stín z krempy ale nebylo možné poznat, jestli jsou taky černé.

Pohled vietnamského majitele samoobsluhy s ovocem a zeleninou, který postával na vyvýšených schůdcích ústících do úzkého tunelu ke skladu, zalétl k jeho útlé ženě za pultem, která vzhlédla od tarotů rozložených na váze vedle pokladny a pohled mu opětovala. Mísilo a spájelo se v něm toho mnoho, ale zdálo se, že si rozumějí. Vždycky na ně posílají tyhle monstrózní vzpěrače. To kdyby se někdo vzpíral. Read More →

Téma: Melodrama

Nevěděli o sobě, dokud se nesrazili. Do té doby si každý plaval sám v záhadných končinách mozkomoku jak v písmenkové prapolévce, snil si o svých možnostech a rozmarně laškoval s ostatními. Náhoda, která vždycky trochu zapáchá osudem, ale tentokrát smrděla jak ruský kanál, v němž chcíp’ bizon, je vyvrhla z hlubiny a svedla do jedné myšlenky, do jedné věty, do jednoho řádku. Nevyhnutelně se k sobě přibližovali, jako kdyby je vedl magnet umně skrytý pod papírem.

Miloval ho od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. V jeho očích bylo jedině ono dokonalé, nádherné a zbožňováníhodné. V tu ránu ztratil zájem o zbytek světa kolem sebe. Galaxie našla své Slunce. Byla to láska, jakou jen může zahořet přívlastek ke svému podmětu.

Pozoroval ho, odkašlával, přešlapával a obcházel kolem, až se osmělil:
“Prozradíte mi své jméno, ó, vy překrásné?”
“Lejno.” Odpověděl úslužně podmět.
“Ó,…ó,” zarazil se přívlastek, který hned nevěděl, co dál. V tu chvíli spasilo ho však velkodušné vnuknutí a on tiše prohlásil: “Co lejnem zvou, i zváno jinak vonělo by stejně!” a přívlastek Sloní přivinul se k Lejnu. A tak z inkoustu a tmelu lásky zrodil se nový pár, nová dvojice, která vypadala, že překoná všechny rozkladné bouře, všecko dělení a všecku gumu. Read More →

Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →

Téma: Detektivní povídka

Obloha mířila k fialovnu, zato však ulice byla šedivá a neduživá, jako by se pod ní vinula obří tasemnice a zespoda jí ohlodávala dlažbu. Tu dívku jsem uzřel na druhé straně chodníku. Stála na rohu, zapuštěná do země a napjatá jako hromosvod před bouří. Její drobnou postavu halily dlouhé úzké šaty, světlé lokny jí mizely pod pečlivě našikmeným baretem a kolem krku jí hnilo nějaké hebké mrtvé zvíře. Fascinovala mě její bílá pleť, malá, smutná, ale neproniknutelná tvář a tak rudá ústa, že to svět neviděl. Čas od času se vymanila ze strnulosti světa, kde v mysli zrovna přebývala, přešla sem a tam a upřeně se zahleděla do výlohy starožitnictví. Dosud jsem neviděl nic tak křehkého a v návalu vzrušení jsem se jí zatoužil dotknout. Avšak právě v tom okamžiku zpozorovala, že na ní velmi nepokrytě civím, a tak, zatímco jsem se pokoušel zamaskovat své nejapné tužby, prchla pryč. Vydal jsem se za ní vpravdě bezmyšlenkovitě, neboť v hlavě jsem měl zrovna velice pusto. Zabočila do vedlejší uličky – a já za ní jako tryskokohout. Znalý zákonitostí filmového pronásledování nespěchal jsem ale až příliš, jelikož mi bylo jasné, že za dalším rohem zahlédnu ještě cíp jejích šatů. Avšak ouha kurnik! Místo femme fatale fatal error. Cíp nikde. Rozběhl jsem se a proséval nejbližší ulice, zkoumal kolkolem všechny skulinky, spáry a štěrbinky, leč víla z dávnověku byla fuč.

Když jsem se takto vyvenčil, vlekl jsem se zpátky jako píchlá guma a zoufale vzhlížel k procházejícím tvářím. Potupně jsem se dodřel až k samotnému starožitnictví, kde jsem ji poprvé spatřil. Nahlédl jsem do výlohy. Na polici stála neskutečně odporná porcelánová soška psiska, které v tlamě z nejasných důvodů svíralo košík se třemi prasečími hlavami. Zatajil se mi dech a můj bezděčný vzdych se mi zhmotnil před očima. Je tak líbezná a navíc ještě strašně zvrhlá! Pomyslel jsem si a znovu po té záhadné ženě zatoužil. Read More →