Ze slovníčku pojmů:

Aparát (přístroj): hračka simulující myšlení

Fotokamery jsou nástroje a nástroje jsou simulací tělesných orgánů…Fotokamery jsou simulací lidského oka…Simulace jsou zjednodušením svých originálů. Šíp nebo měsíční rakety jsou mnohem jednodušší než prst, fotokamera je mnohem jednodušší než oko.

Vilém Flusser

Zopakuj mi to do…oka!

Šťastný to dnešek! Poznenáhlu přibývá sem další ilustrace k jinému, však též patřičně hutnému psaní o fotografování. A dokud ten předmět neskončí, nebude to lepší. 😉

“Fotoaparáty provázejí rodinný život. (…) Skrze fotografie sestavuje každá rodina svou vlastní portrétní kroniku – přenosnou kolekci obrazů, jež svědčí o jejich spřízněnosti. Nezáleží na tom, jaká činnost je fotografována, jsou-li fotografie pořizovány a opatrovány s láskou.”

Susan Sontag

“Zprvu jsme si netroufali,” sděluje nám, “dlouho si prohlížet první obrázky, které zhotovil. Lekali jsme se jasnosti člověka a domnívali se, že malinké tvářičky postav na obrázku dokáží vidět nás samé. Tak ohromujícím způsobem působila na člověka neobyčejná jasnost a nezvyklá věrnost prvních dagguerotypií.”

Walter Benjamin

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)

Muž je bakalárus lábus. Ještě vlhkej. Gratulujeme a posíláme písničku. :mrgreen:

Btw stejný cíl mám dál (tak pět měsíců ještě. spíš čtyři).

UPdate: Ošklivci video smazali. (Vyčkáme tedy, esli smažou i tohle, v pořadí třetí, s ultracool názvem.) Ale my už to stejně zpíváme líp. 😉

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

Tuhletu povídku chci věnovat jistým Vietnamcům u nás v ulici, kteří mají nejlepší petržel v okolí i v okolí toho okolí. 😳

Téma: Volné téma

Zvonek nade dveřmi se rozřinčel, avšak pak se zakuckal a zmlkl. Dovnitř se vtáhl ledový poryv větru a zlověstně dolehl na bedýnky s ovocem. Už tak nevelké mandarinky se ještě scvrkly. Na promočený karton na podlaze, který do sebe vtáhl vlhkost minulých příchozích, dopadla první mohutná černá polobotka, jen to čvachtlo. A hned po ní druhá. Z bot vyrůstaly dva silné kyje, kolem nichž se těsně obtahovaly černé kalhoty, které mizely pod zneklidňujícími záhyby černého pláště, jenž zahaloval zbytek, ačkoli v tomto smyslu většinu těla. Někde pod černým kloboukem se mhouřily temné oči, pro stín z krempy ale nebylo možné poznat, jestli jsou taky černé.

Pohled vietnamského majitele samoobsluhy s ovocem a zeleninou, který postával na vyvýšených schůdcích ústících do úzkého tunelu ke skladu, zalétl k jeho útlé ženě za pultem, která vzhlédla od tarotů rozložených na váze vedle pokladny a pohled mu opětovala. Mísilo a spájelo se v něm toho mnoho, ale zdálo se, že si rozumějí. Vždycky na ně posílají tyhle monstrózní vzpěrače. To kdyby se někdo vzpíral. Read More →

Základní argument jako základní kámen nebo základní granát, kterým se dotčení tvůrci rozhodnou mrštit po zavile zlotřilém kritikovi, zní, že nemá co kritizovat, když to sám neumí udělat líp. Kdesi ve mně ale pluje takový stříbřitý pocit, že na semináři kritiky nám říkali, že vůbec není nutné, aby to líp uměl, že od toho jsou tu ti roztrpčení kreáti. Čili budu teďko kritizovat. Tak jako tak. A sice asi v podobném duchu, jaký zvolila ta dívenka, co si na fejsbuku dovolila podotknout, že hudební program Andělské párty jsou sračky, a byla zostra zostrakizována a ponížena sofistikovanými urážkami odkazujícími na její zjevný mozkový defekt. Přestože ona to sračka byla. Celé.

Andělská párty měla, jak jsem pochopila, konečně zakončit oslavy dvacátého výročí fakulty tak jako vřele po studentsku pod tichou záštitou instituce. Pravda je, že vřelých lovců a lovkyň tam byly mraky, ale při bližším ohledání jsme odhadli, že z tohohle podhoubí vzejdou maximálně tři až čtyři náhodné soulože, což bych si být organizátory do doporučení zrovna nenapsala. Read More →

Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. 😳

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. Read More →

Téma: Melodrama

Nevěděli o sobě, dokud se nesrazili. Do té doby si každý plaval sám v záhadných končinách mozkomoku jak v písmenkové prapolévce, snil si o svých možnostech a rozmarně laškoval s ostatními. Náhoda, která vždycky trochu zapáchá osudem, ale tentokrát smrděla jak ruský kanál, v němž chcíp’ bizon, je vyvrhla z hlubiny a svedla do jedné myšlenky, do jedné věty, do jednoho řádku. Nevyhnutelně se k sobě přibližovali, jako kdyby je vedl magnet umně skrytý pod papírem.

Miloval ho od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. V jeho očích bylo jedině ono dokonalé, nádherné a zbožňováníhodné. V tu ránu ztratil zájem o zbytek světa kolem sebe. Galaxie našla své Slunce. Byla to láska, jakou jen může zahořet přívlastek ke svému podmětu.

Pozoroval ho, odkašlával, přešlapával a obcházel kolem, až se osmělil:
“Prozradíte mi své jméno, ó, vy překrásné?”
“Lejno.” Odpověděl úslužně podmět.
“Ó,…ó,” zarazil se přívlastek, který hned nevěděl, co dál. V tu chvíli spasilo ho však velkodušné vnuknutí a on tiše prohlásil: “Co lejnem zvou, i zváno jinak vonělo by stejně!” a přívlastek Sloní přivinul se k Lejnu. A tak z inkoustu a tmelu lásky zrodil se nový pár, nová dvojice, která vypadala, že překoná všechny rozkladné bouře, všecko dělení a všecku gumu. Read More →

Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →

Doktor Snobek už na semináři kritiky nevěděl, co by nám ještě chytrého řek’, případně koho by zkritizoval, a tak nám nařídil, abychom ve zbytku času napsali kritiku na jakože “novou” bankovku, co zrovna máme po ruce. Vzhledem k tomu, že to nebyla ani tak z nouze ctnost jako spíš z nouze vopruz, a nebude to jinak vůbec k ničemu, mrskám to aspoň sem. :mrgreen:

Do oběhu vniká v těchto dnech docela nová stokorunová bankovka o rozměrech 14 na 6,9 centimetrů, jíž na líci dominuje ctihodná busta Karla IV. vyvedená rukou grafika Oldřicha Kulhánka.

Volbu stokorunového protagonisty, jehož úděl nakonec padl na známého Lucemburka, takzvaného Otce vlasti, provázely zřejmé rafinované pohnutky. Mocný král a římský císař, který se zasloužil o české země měrou nesmírnou, symbolizuje jistě sílu a velikost, je to na výsost seriózní postava. Kdo jiný by nám mohl lépe vnuknout toužebnou myšlenku, že naše měna dlí v bezpečí a těší se stabilitě jako nikdy, než panovník z dob romanticky zašlého středověku, jenžto je soustavně halen do konotační aury domnělé jistoty a řádu. Důstojnost samotné bankovky pak ještě dokládá vyobrazení pečeti Univerzity Karlovy a velkého státního znaku na rubové straně papíru.

Kulhánkovo zpracování ve spojení s měňavě zelenou barvou bankovky nám však patrně bezděky nabízí jaksi nečekaný a inovativní pohled na situaci. Karel IV. se totiž v tomto podání skrze české platidlo noří do nového mýtu, obrůstá mořskou trávou, řasou a chaluhami. (Mezi prsty mu pučí plovací blány a do zadku ho šimrá velrybí kůstka, na to však nevidíme.) Více než cokoli jiného, pakliže nebudeme počítat skřítka Vodenku z pohádek o Křemílkovi a Vochomůrkovi, teď jeho tvář připomíná rysy Poseidóna, toho (mytického) času starořeckého boha moře a vodního živlu. Namísto trojzubce podpírá oblouk bájného království pod hladinou gotická klenba, Karlův hustý vous volně splývá ve vodních proudech, Karel poulí rybí oči a jeden by čekal, že zpoza okraje bankovky si to sem každou chvíli přihasí Blanka z Valois s opravdovou rybí ploutví coby mořská panna. Read More →

“Jestli tohle má být vyvrcholení oslav k výročí založení fakulty, tak já už jsem vyvrcholil,” sdělil důvěrně nějaký agilní chlapec a dívka po jeho levici se svolně zachichotala.

Byl teda ples. Byl to ples naší fakulty, což se dalo kromě všudepřítomné humanitní elity snadno poznat podle toho, že se v tombole objevily takové skvosty jako třeba Úvod do studia komunikace od Denise McQuaila s předmluvou profesora experta fikantéra Jiráka a byly prezentovány jako VÝHRA. Mým i mužovým favoritem byla ovšem kniha Jiřího Peheho, kteroužto jsme oba toužili vyhrát a věnovat Martinovi, až se vrátí od šikmáčů. :mrgreen: Bohužel jsme ale nic nevyhráli, a tak jsme se museli bavit jinak, třeba hodnocením přítomných robek a jejich rób.

Výsledné pocity mám značně smíšené, protože v jednu chvíli to byla taková pruda, až jsem zatoužila být doma a koukat na Akta X. Pekelné taky bylo, když parta starců na pódiu rozjela sérii Kájových hitovek, Trezorem počínaje, poněvadž tento promyšlený tah v lidech spolehlivě zalarmoval kritické centrum duškoidno-koitálních pohybů a nebyl v tu chvíli na parket hezký pohled. Teda pokud nemáte v oblibě pohled na divoký milostný rituál před skupinovým pářením.

Potom jsme však odešli do menšího sálu, kde se pozvolna rozjíždělo cosi sympaticky sveřepého, a nutno podotknout, že toto seskupení značně vylepšilo moji taneční náladu. Dávám jim čtyři kaktusy z pěti, jeden musím strhnout za práci s publikem.

A to je všecko, protože to bylo krátký. Tak.