(foto: Fight Con, Chotěboř)

Měl to být klidný večer se špendlíkovými hlavičkami, lovci trollů a létajícími ananasovými chocholy.

Avšak místo toho se dnes hrdinný Máchovzmužka sepral. (A to jsem dosud nezažila.)

Machoň se totiž dnes bil za mou čest s jistým zaškrceným parazitem, známým též jako entita “Honzík s provázkem”, jenž byl kdysi za temné apokalyptické noci, kdy se měsíc nad skládkou sjížděl lajnami hvězdného trusu, pokoutně sestaven z náhradních dílů skoro jistě biologického původu (beze sporu byl ale integrován také jeden plechem pobitý zapékací pekáč) a nahozen opakovanými údery do zad vedenými snahou přesvědčit skeptické tlačítko restart.

Read More →

Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. “Ta Afrika je přece super, že.” Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. :mrgreen: A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.

Či sprchy odtečou…

Kombinace nadstandardně pragmatického volebního programu, kterému při bližším prozkoumání prakticky nelze odolat, a psychologicko-hygienické volební strategie, která příslušnému štábu zavelela přilepit volební leták nad umyvadlo na dívčím záchodě, jenž byl nedávno závanem nadějných změn obohacen o nový pisoár, mě dnes zavedla k urně.

Kromě mnou vyvolených kandidovalo ještě několik dalších ambiciózních tvorů, kteří se toužili utkávat s nejvyšším vedením o poklice na odpadky. Jistý ramenatý nahustěnec zkoušel na plakátu fórovat po vzoru Schwarzeneggera, ale pak se totálně terminoval, když jako stěžejní bod svého programu uvedl nové činky v posilovně. Míň hustý kolejník apeloval na své dosavadní zásluhy coby kufráře, s kterýmžto povoláním by klidně mohl fungovat na Zeměploše nebo v nějaké hodně perverzní verzi Narnie.

Myslím, že za týden budu asi znova volit toho, kdo slíbí, že ukotví záchody.

Tvrdé jádro Fialové koaly vyrazilo podpořit svého člena, citlivého medika Karlíka, který se kromě sledování seriálů z lékařského prostředí realizuje v jistém hudebním tělese. Toto těleso hodlalo koncertovat úplně poprvé ve strašně drsném žižkovském klubu spolu se zavedeným progresivně metalovým hudebním souborem Oxhole, který vyvzlínal trhlinami sokolovské zemské kůry. Řekla bych k těm dobrým chlapcům z dolů asi toto: “Trpaslíci kopali příliš chamtivě a příliš hluboko…Ty víš, co probudili v temnotě Khazad-dum: Stín a oheň!” Read More →

Divnost. Slovenská žena mi odešla za svým hrozným mužem s titulem do bytu se dvěma k. Drželi jsme s mým empatickým mužem pietu u její prázdné postele celou noc. Než prohlásil, že je plná hlístů.

Bylo tu prázdno, smutno, šedo…

uryvek

Pak už i bez závěsů…

Načež dnes dorazila nová žena. Jmenuje se jako paní Klausová. Citlivá Slovenka, kterou na šestém patře utlačovala nějaká sadistka, takže mám slušnou šanci, že mě bude nenávidět míň. Opět medička. Myslím si ale, že si snad budeme rozumět, protože nejenže se jí líbí opodální žižkovský vysílač, ale navíc i věděla, že je to druhá nejošklivější stavba na světě, z čehož plyne, že má vkus i přehled. 😉

Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.

Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor.

Read More →

Pohledem, kterým hrdý šlechtic obhlíží své četné polnosti, jsem přejela po nepovlečené posteli, kde předtím vyrostla halda velikosti i tvaru Řípu. Namísto rotundy se na vrcholu tyčil lak na nehty. Na okna se zvenčí přilepila navlhlá tma. Nicméně, odchlípnutými růžky sem občas prosákl zlomek pouličního světla a po kapkách vytekl na podlahu.

“Jsme zpátky, Umberto,” prohlásila jsem slavnostně a vyrvala plastovou krávu z půllitru, v němž se mnou přicestovala z pátého patra.

Byly jsme zpátky.

Na ostrově žilo sto padesát princů a dvě stě královen a všichni měli stejný problém. Bylo jich hrozně moc.

Už třetí týden trávím dílem rozpačitým posedáváním, dílem vyčkávavým zadumáním na přednáškách a seminářích s cílevědomci, kteří povětšinou plánují kariéry velkých novinářů a cosi mi napovídá, že bych měla urychleně vyzkoumat, co mezi nimi vlastně aspoň přibližně pohledávám. Urychleně v této záležitosti znamená dřív, než začnu být paní docentce povědomá.

Však na oltář vzdělání jsem již přinesla první oběti. Ve slepé uličce prvních čtrnácti dní jsem zamordovala stoprocentní docházku. Rovněž z mé upatlané repliky s útočícím plyšákem nezbylo prakticky víc než kus nevábné plyše, který jsem s přehrávanou dospělostí mrskla do tváře vlastnímu já. To je panečku sebereflexe, že. A, v neposlední řadě, nebojácně se peru s pohříchu lahodnou nechutí setrvávat dále na koleji. Přestože jsem si Švehlovku nečekaně brzy oblíbila. Ano, informovaní pochopili, že ke slovu přichází propíraná kauza mé spolubydlící. (Protože sedí cca půl metru ode mě, nebudu, pro všechny případy, budovat přívlastkové dusno.)

Jak kdosi trefně vyřkl, můžeme společně nedělat kopu věcí. Rozděluje nás národnost, věk, studijní obor, zájmy, denní režim, životní tempo a smýšlení. A chutě. A koberec. Porozuměly jsme si a jaksi intuitivně se semkly prozatím pouze ve chvílích, kdy jsem na náš svorně obývaný prostor přivedla libovolného muže, čímž jsem do ryze ženského prostředí neúmyslně vetkla…pohlavně polarizovaný pahýl 😀 , proti kterému je nanejvýš vhodné se spojit.

Závěrečný exkurz:
Obklopil mě syndrom slučovací spojky. Než pochopil, že u mě mu pražádné obilí nepokvete, přiměl mě vydrápat se k náhledu. Pardon, nadhledu. Pak šel, znechucen, zažádat o dotace.

A příště vám třeba budu vyprávět, jak za naší asistence vyšla z fakulty historicky první barevná Fleš, proč jsem víc hrdličkou než jestřábem či kdo pikal s ypsilonem.

Sepsáno v dopoledních hodinách 23. září
Dopadla mě vlídná realita společného. Společných sprch tedy zejména. Přimáčkla mě ke zdi, prošacovala a zabavila hýčkaný optimismus z levé zadní kapsy hned u vchodu. Vylepila si jej do středu terče a zabodává do něj své úlomky.

Hrubě se mi teď vysmívá, zatímco sedím uvězněna zde, v téhle hrozivé temné sluji a tupě uvažuji, zda-li se na mě dřív zřítí vyviklaný lustr nebo rozporuplná polička zoufale bojující proti vzájemné nevraživosti svých dvou prken.

Již jsem si částečně ochočila zvlčilé zrcadlo v rohu. Nadále se však vzpouzí odrážet pravou tvář téhle kobky. Na jeho povrchu se totiž kroutí neobvykle vysoká míra taktu. Naproti tomu dveře zůstaly do poslední třísky svobodomyslné a otevírají se pouze na tajné heslo, které mi v ubytovací kanceláři zapomněli vydat.

Večer téhož dne
Sehnala jsem u čvuťáků kabel. Skrz konexe 😎 za výhodno. Předlouhý šedivý zázrak mě následně spojil se zbytkem civilizace. Svět rozvážně vystoupil ze svého stínu.

Ráno dne následujícího
Vzbudila jsem se s ostře řezanými rysy, odhodlanou myslí a předsevzetím, že ze Sluje vytvořím nejhezčí pokoj na celé širé Švehlovce. Tímto prosím všechny (další) dobrovolníky, kteří rozeznají štětku od válečku a rádi by se zapojili do tohoto ambiciózního projektu, aby se (ke mně) přihlásili.