Jak už jsem se zmiňovala tady, zbyl teď ze mě tzv. víkendový sirotek. Kudy k tomu došlo. Vlivem okolností a všech možných jiných podružných jevů se přihodilo, že na naši tři a půl člennou náhodnou sešlost prozatím momentálně připadají dva domy a tři zahrady. To vše rozprostřeno v okruhu opsaném nemnoha kilometry. Tímto nepředkládám, jak jsme na tom s nemovitými statky, tím pouze laji platnosti kocourkovských paradoxů a vzápětí navážu na skomírající nit.

Read More →

Bude to pár týdnů, co jsem zase začala zhruba pravidelně jezdit. Kromě squashe, badmintonu, plavání, lezení po stromech a na hrochy nejspíš neznám lepší sport, než je kolo. Auto mě zajelo až dneska.

Kolonku omluvenky zaštiťuji už po sto padesáté lékařem a na konci matematiky postávám s kajícným výrazem a studijním průkazem u profesorského stolku, zatímco zkroušeně vysvětluji, že nutně potřebuji ke svému psychologovi. Tentokrát mě třídní milostivě propustí, takže se už za pár minut řítím na prostředek, který mě má zavézt, kam potřebuji.

Read More →

Nejistě jsme vstoupili do lesa a v tu chvíli nás obestřel ten zvláštní tichý pocit klidu a míru. Nekonečný koncert, pulzující hluboko pod zemí, ukrytý ve spleti kořenů, nenápadně prostupoval půdou, prorůstal mechem a spěl dál, kolem kapradin. Stále vzhůru, jako míza, která protéká dřevem až do těch nejvyšších konečků listů, kde graduje společně s písněmi ptáků.

Sledovala jsem popadané kmeny – leží tu od posledního kácení – a drobné kapky, které se sem a tam snášely k zemi kdesi z výšky nad mou hlavou. Slzy zničených snů dopadaly na umírající dřevo a poklidně se vpíjely do jemného koberce mechů a jehličí.

Na kopci se blýská na časy.

Teď jsem přežila svůj první infarkt, když jsem při zatápění v krbu zaslechla těsně za sebou šílený skřek. On to vřeštěl sousedovic kocour, se kterým jsme se navzájem adoptovali a který se nějakým mně záhadným způsobem objevil u nás – vevnitř za zamčenými dveřmi.

Dělal strašný kravál a cpal se mi přímo do postele. Asi se mu po mně stýskalo.

Přikládám pár týdnů starou fotku, četli jsme si spolu na zahradě. (Škoda, že Destinka tady dneska nespí, snad jí to ani nebudu vyprávět, ještě by jí bylo líto, že ho u sebe nezastihla).

kocourek

Žízeň se skrývá v prázdnotě. Chvástá se rozmazaný bilboard. Vepředu prázdná sklenice, v pozadí jakási monstrózní rudá příšera. Prázdnota a žízeň? Žízeň a prázdnota?
Kvalita prověřená žízní. Asi celkem pofidérní kvalita, jelikož velikost žízně je, jak známo, nepřímo úměrná její vybíravosti. Příšera poražena. Kdo vlastně? Leží o několik stovek metrů dál s mečem zapíchnutým v zádech, ujištěná tisícem reklamních jistot.

Tento článek jako ukázka mé práce mi patrně zajistil letní brigádu v redakci nejmenovaného týdeníku. Jelikož je to skoro jako splnění části snu, mám ohromnou radost. Konečně si má bohémská duše přijde na své. 🙂

Ráno mě namísto budíku vzbudilo symbolické hody hody doprovody a to sice po čtyřech hodinách spánku, takže – ač pouze slovní – bolelo. Obzvláště, když mi pak na břiše přistál pes.

Velikonoce u nás už nikterak výrazně neslavíme, tradice upadá. Letos mě ale chlapci překvapili. Můj malý sourozenec vykutal velikonoční atmosféru nějakými těmi ozdobami a rodič se dokonce sám pustil do barvení vajíček. Ovšem jako vystudovaný chemik a odpůrce všeho chemického k tomu použil prý snad ibišek či co. No, barvu to mělo pěknou, sytou, hnědou. Hádám, že se tím bude chlubit až do příštích Velikonoc. Počet obarvených vajíček se rovnal čtyřem z celkových šesti vajec, jedno se totiž prý rozkřáplo a druhé spadlo (?).

Podělili se se mnou i o beránka, protože zjistili, že to zvíře obsahuje asi pět různých “éček”. Jak jsme posléze nastudovali v moudré knížce, dvě z nich byly konzervanty nejtěžšího kalibru.

Jedinou napínavou tradicí, kterou ochotně provozujeme, je hledání čokoládových zvířátek na zahradě. To sice, mám dojem, není původní zvyk, nicméně je to příjemné. I z toho ale letos sešlo, protože rodič zaspal a veškerá velikonoční čokoláda mu zmizela z pultů.

Nějaký ten žíznivý nápadník u nás zazvonil, napít se ale musel jít k sousedům.

Z šedi, rozprostírající se nad našimi hlavami, se snáší první a druhá. Zaboří se do prachu země, která otvírá svá nenasytná ústa, aby je s mlasknutím spolkla. Zatím jsou to jen poslové přinášející malinkou naději. Kolik jich je? Jedna, dvě, všude je ta první a druhá. Vzduch zavoněl. Z malátné ospalosti najednou procitl a i on je, stejně jako vše, co obklopuje, nedočkavý, vzrušený, rozechvělý netrpělivostí.

Na chodníku přibývají drobné cákance, pomalu kreslí jemný mramorový kobereček. Vpíjí se do sebe, objímají nově příchozí, radují se ze shledání. Drží se za ruce, nejdřív trošku bojácně, ale postupně, s dalšími a dalšími, jejich ostych mizí.

Koberec se postupně vytrácí, až jeho obraz zmizí docela. Zemi teď pokrývá vrstva rozesmátých lehkomyslných kapiček. Po prachu už nezbyla ani jediná památka. Vzduch je pryč, odešel, klidný s vědomím, že jej teď nikdo nebude potřebovat. Místo něj je prostor kolem nás zaplněn šuměním padajících vodopádů. Jsou všude. Před námi, za námi, i v nás se usídlila ta omamná vůně čistoty. Lehká, průzračná voda stéká po tvářích. Přes vysoké čelo, podél nosu, na chvíli se zastaví v pravém koutku úst. Brzy se ale opět vydá na cestu. Odnáší s sebou všechnu nekonečnou špínu, která se ve tváři usadila, odnáší ji pryč, daleko.

Někam, kde už nebude nebezpečná, někam, kde nebude ničit nevinné rysy. Pryč – ne jinam – jen pryč. Bezděky a pokorně utřela svými slzami saze černého světa.

Umytý. S vůní nádherného mýdla. Znovu dýchá.

Říjen 2006