“Ty vypadáš jako princezna,” rozhodla nadšená Terezka. První a poslední kompliment, který jsem brala vážně.

Plejáda úsměvů, zmatků, lesků a blesků uprostřed proměněné tělocvičny. Málo alkoholu a cigarety až za hranicemi potemnělého pozemku. Váza z uřezané PET láhve. Roztřesené ruce v rozpacích z gratulací, prstýnek na památku a hádka po telefonu. Bloudění po sále, třetí Mojito a tanec a tanec a tanec. A konec tance.

Absence slov. Bolavé nohy. Pozdně ranní návrat dentální nitě. Let it be.

třída

Zbytky pragmatismu

Cestičky dvaceti sekund slávy ověnčené spoustou správných knoflíků a vydlážděné předčítanými plány. Přehlídka vítězů nad inteligencí. Rodinní příslušníci s lesklými kyticemi jako uhlazené křoví. Hudební vložka pro potěchu prvních dvou řad.

“…odmaturovala se saméma jedničkama, naše budoucí žurnalistka.” Podle rozpisu na burze splněných přání menší než desetiprocentní šance, ale čert teď vem prognózy. A nálady.

Ředitelka nezklamala a spletla třídy i celý program. Největší budoucí zážitek zazněl, když třídní nebyla schopná slova. Matematickou terminologií podpořila pasáže o snech a ideálech, ale to nejhezčí vyplulo na povrch nečekaně prostě. Po čtyřech letech striktních výpočtů.

Ležérně podtržený výsledek, asi tak nějak přibližně, zkouška odhadem.

Už zase ztrácím lístečky s autory.

Tak je to doma. Za čtyři. Zhruba dvě hodiny jsem měla úžasný pocit. Pocit, za který si nic nekoupím, ale ku podivu některých mi doopravdy nevadí, že ne všechno, co získám, lze výhodně směnit. A než uslyším první zmínku o šprtech, poslyšte ve zkratce příběh o setsakramentském štěstí.

Poslední noc před akcí jsem zdárně probděla. Ráno jsem pak nacpala do tašky otázky, které jsem si nestihla ani jednou přečíst, vylezla do podpatků a vyrazila vstříc nejisté budoucnosti.

Následovali různobarevní spolužáci, zahájení v aule, které se neobešlo bez zpěvu české hymny, proslovu paní řídící a hymny studenstva, což je takhle brzy po ránu vražedná kombinace a někteří méně otrlí studenti z ní šli do kolen. Potom se ovšem ty desítky maturantů někam urychleně vypařily a zůstaly jsme čtyři, respektive zůstalo nás 12, když budu tak velkorysá a započítám i áčko a oktávu.

Smrtící dějepis. Bílá Lucka Bílková byla uvedena do třídy, dveře se neprodyšně uzavřely a já jsem během oné čtvrt hodiny zapomněla i to, co jsem nevěděla. A tady se poprvé vyskytne moje obrovské štěstí. Protože prakticky neexistovala jediná otázka, kterou bych si přála vytáhnout, odevzdaně jsem se blížila ke stolu, natáhla ruku a – byla to jednadvacítka. Jak se záhy ukázalo, vytáhla jsem si světovou hospodářskou krizi, nástup fašismu a nacismu a stalinismus v SSSR, což je až na ten tragický obsah otázka perfektní.

A tak jsem těm dvěma historickým pošukům a předsedkyni dějepisářce důkladně vysvětlila, kterak Hitler se Stalinem lhali světu a Roosevelt makal a pomalu mi začínalo být jasné, že první jednička je v kapse.

Následovala angličtina. S přípravou na anglinu jsem začala v neděli ráno a do večera došla zhruba do dvou třetin, tudíž ty nejtěžší otázky jako historie a vývoj anglického jazyka jsem ani neviděla. Chvilka pro druhý výstup štěstí. Totiž, když si vyberete jedničku, čili myself, my family and my dreams, prakticky neexistuje šance, že nedostanete za jedna. Ačkoli já teda počítala s dvojkou, protože jsem se furt zakoktávala a opravovala. 🙂 Slečnám profesorkám jsem popsala svůj problém s ranním vstáváním, svého úžasného rodiče a svůj sen zachránit svět a se širokými úsměvy na všech přítomných tvářích jsem byla vyhnána.

ZSV. V noci z neděle na pondělí jsem si vytiskla otázku týkající se religionistiky a 15 minut před svým vystoupením se ji začala učit s vědomím, že jestli si vytáhnu například ještě ontologii dvacátého století, budu v hajzlu. Trojka, tedy středověká filozofie. Opět, jedna z vůbec nejlepších otázek. Předem jasná jednička a spokojené tváře komise, obzvlášť pak milovaného pana profesora. 🙂

Zbývá čeština. A tady se moje štěstí završilo. Osmá otázka čili česká literární tvorba ve čtyřicátých až šedesátých letech devatenáctého století. Otázka plná osobností, o kterých by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Právě když jsem se přehoupla přes rozervaného Máchu a Tylovo vlastenčení a popisovala osovou souměrnost Erbenových balad a jejich mýtický čas, vyprovodila mě rozzářená češtinářka s tím, že náš čas bohužel mýtický není.

Tímto bych chtěla poděkovat všem, kdo na mě mysleli a přáli mi hodně štěstí. Protože právě štěstí byl zřejmě jediný důvod, proč to takhle dopadlo, což ve mně později vyvolalo celkem provinilý pocit, že jsem z toho vyšla, narozdíl od jiných, tak dobře.

Nebudu pokrytec, abych teď prohlásila, jaká to byla fraška a formalita, protože to nebylo ani jedno, ani druhé a nikdo nedostal nic zadarmo. Jak nás ještě před začátkem ?uklidnila? naše třídní, které to výjimečně slušelo, i na pětku se musí něco umět. A navíc nesnáším všechny ty opožděné generály po bitvách.

A to je nejspíše úplný konec.

Opožděný dodatek

Pro nás již tradiční, nekonvenční duch ovládl naše rozloučení se školou, s profesory a se zbylými studenty, kteří představovali zkroušené publikum. Nějakým nešťastným nedopatřením jsem se do zimprovizovaného programu zapletla natolik, až jsem zhruba deset minut před začátkem výstupu vlastní třídy vytvořila společně s Jožou spontánní moderátorskou dvojici secvičenou podle hesla: ?Kdybychom trénovali na cvičišti, na bojiště se ani nedostaneme.?

Vážení učitelé, milí spolužáci a všichni pozorní přítomní,

dnešním dnem se s vámi loučí 23 křehkých studentek a 4 statní studenti, to jest třída 4.B. Třída nesmírně různorodá a komplikovaná. Třída za všech okolností plná ledového klidu, flegmatického výrazu a skromných, čili dobře utajených talentů. Přestože jsme se, jako třída, během uplynulých středoškolských let pravidelně umisťovali na nejvyšších příčkách v počtech zameškaných hodin, strávili jsme na této škole poměrně dost času a věnovali jí jistou pozornost. A proto bychom rádi několika slovy shrnuli naše společné působení zde.

Nyní následuje chronologický výčet našich úspěchů. (?)

Proslov (a nejen on) měl vskutku nečekaný ohlas. Buď na všechny dopadl sentiment, nebo byl dav vesele naladěn, každopádně se mé rétorické schopnosti od konce devítky, kdy jsem se rovněž nachomýtla k řečnickému pultíku, patrně o zaplivaný stupínek vylepšily. Nebudu zastírat, že mě potěšilo, když se lidi bavili a když spolužáci pěli opěvné ódy. A to se přitom pilo až následně. 🙄

Rozloučení jak se patří na tu nejlepší třídu.

Odpoledne pak tři maturanti, co jim právě započal svatý týden, bavili tříletou slečnu a byli tříletou slečnou baveni. Terezka, strýc Radim, teta Anička a teta Jirka. A začátek konce další etapy zlatých časů, co se pro ně pláče mezi objednávkami u číšníka. Kdyby to aspoň nebylo tak těžké.

Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nad námi nelámali hůl při prvním, druhém či třetím vzájemném střetnutí, kteří nás netoužili měnit a přetvářet podle svých představ. Všem, kteří nás inspirovali, poučili a poznamenali v dobrém slova smyslu. Pokud jste se v tomto popisu našli, pak náš dík zřejmě patří i vám.

A babi, jakou věc kromě člověků máš nejradši?

Šla jsem pozdě. “Nebudeš mi věřit, kdy mám maturovat!” Odchytila mě, sotva jsem se v polovině velké přestávky vydrápala do posledního patra. Vyčerpaně jsem vyloudila vyčichlou karikaturu zvědavého výrazu, která ji patrně přiměla k tomu, aby mi za vzrušené gestikulace vyjevila, že maturuje ve středu jako první a že něco takového je absolutně nepřijatelné, když přece předem vypočítala, že má přijít na řadu až jako druhá. Vedle ní se tiše krčila Blanka. Nejspíš se (právem) obávala, že Renatin hněv padne na její nevinnou hlavu.

Sotva mě Renča s uspokojením propustila, vypravila jsem se, bojovnou náladu s sebou na provázku, k nástěnce, před kterou právě dychtil zbylý dav čtvrťáků. Svíťa naštěstí obsadil strategické místo hned vepředu, a tak jsem se záhy dozvěděla, že přece jen i já budu připuštěna k maturitě. V důsledku to sice znamená, že budu muset chtě nechtě vydolovat ze svých náladových básnických střev závěrečný projev, který jsem měla v plánu bojkotovat, pakliže by mě skrz rozsáhlou absenci v semináři odmítli klasifikovat, ale stejně je to príma pocit. Konečně se můžu začít připravovat, že.

Napětí stoupá.

“Zatímco si vás budu postupně volat, abych okomentovala a zhodnotila vaše maturitní slohové práce, vezměte si teorii k předposlednímu okruhu a opakujte si.”

J. a S. se učí! vývoj světového dramatu!! po druhé světové válce. Začínám mít o ty vyplašené chlapce doopravdy strach.

J.: absurdní divadlo…Becket, Becket…počkej…ten napsal to…Čekání na Godota, ne?
S.: No a co dál?
J.: A dál…přece to…Jak Godot přišel?

Nervozita stoupá.

O několik hodin později se J. opět! učí. Great Britain. Prohlížím si jeho kusé materiály.

A.: Jé, to je hezký, ty tu máš obrázky.
J.: Kde?
A.: Tos kreslil sám?
J.: Jo.
A.: Jé, a co má být tohleto?
J.: Hele neprovokuj, jo? (?)

J.: Stejně se vsadím, že odmaturuješ nejhůř za pět!
A.: Fajn, vsadíme se. O co?
J.: O pivo.
A.: No počkej, tak snad pro nás vymyslíme něco intelektuálnějšího.
J.: Tak o Absinth.

26.5., pondělí, jako druhá, 8:15, 9:15, 10:15, 11:15. Opačné pořadí, než jsem si vysnila: dějzl, anglina, zsv, čeština.

Ehm…no…Kosmas byl přece kronikář.

S nemalou dávkou hrdosti a bolesti v prstech musím říct, že jsem právě zkompletovala své otázky do dějzlu. Já vím, malý krok pro lidstvo, ale nemáte ani ponětí, jak obrovský skok je to pro hroutícího se studenta, který má za silně necelý měsíc maturovat, natož pak když si na nezáviděníhodném místě namísto studenta představíte labilní studentku s nevyrovnanými výsledky, bez zmrzliny a beze spánku.

Cítím zadostiučení, že jsem se i přes netečno, které mě dlouhodobě láskyplně obklopuje a vyznačuje se zíráním do zdi, do stropu či do čehokoli jiného, co zní dostatečně deprimovaně, dokázala přimět k tak rozsáhlé činnosti doslova napříč dějinami.

Na slepení celé historie padly čtyři tuby lepidla, jedna chřipka, spousta citronu, něco slz a zuřivá hádka o smyslu myšlenky kolektivního slovanství sahající až k Palackého ideám. Pamatujte si, že jste-li neteční, mají vám být všichni Slovani ukradení. Dokonale se tak vyhnete podobným konfrontacím.

Teď už jenom zbývá se to všechno naučit. 🙂

Prý se mnou něco je. A každý, kdo dospěje k podobně vítěznému závěru, se drobný okamžik snaží to něco nahradit a být se mnou místo něj. Jak se pak vyhnout všeříkající expresivnosti, když první hovory hlásají příchod bílých stránek??

Autorizovala jsem své první maturitní fotografie spontánním podškrábnutím a s dvojitým úsměvem je rozdávala zájemcům schopným se prokázat bezvadně vyplněnou žádostí a potvrzením odolnosti. Jsem tak žádaná, až mi došly vlastní výtisky. Zvrácenost vládne lidem. Rodič, který právě oslavoval znovunabytou svobodu, obdržel jednu mou tvář jako bonus za spolupráci při mém početí a počínání. Nadšeně mi slíbil, že bude vsazena do rámu.

Všichni se učí. Je to deprimující. Každou chvíli musím překračovat něčí rozjeté nervy. Trousí se za mnou existenciální krize. Až budeme umět celý svět zevnitř i zvenčí, půjdeme ho spláchnout.

Dvakrát jsem šla na záchod a dvakrát jsem po cestě potkala nervózní třídní. Až to skoro vypadalo, že jí na nás fakt trochu záleží. 🙂

Zjistila jsem, že neumím psát. Což je docela blbý a nehorázně mě to štve.
Témata nebyla až tak zlá, jak se čekalo, žánry se ale každopádně nepovedly.

1. Televize je nejlepší kniha.Volný slohový útvar s humornými prvky (fejeton, článek)

Drsnou vylučovací metodou mi v nabídce zůstalo právě tohle téma. Mít tak možnost napsat k němu závažnou úvahu, byla bych šťastný psavec a tiše se tetelila a nedopadla bych tak, jak dopadnu. Splácala jsem zpotvořeninu přímo neuvěřitelnou, která se minula s tématem nejméně o kilometr a všem humorným prvkům se vyhnula obloukem. Úplně vážně si zasloužím přinejlepším čtverku, což mě sice mrzí, ale už se nedá nic dělat.

2. Život bez zkoušek nestojí za žití. Sókrates
Vypravování (klíčový okamžik mého života)

Klíčovým okamžikem rozhodně bylo narození, ale na to mám bohužel už jen matné vzpomínky. Navíc nerada vypravuju, když musím. A lhaní mi moc nejde. A navíc Sókrates už to vyjádřil dost jasně.

3. (Na)jednou v Bruselu, Česká republika v Evropské unii, výhody a nevýhody
Článek do novin o předsednictví ČR

Téma, které se mi líbilo nejvíc, ale bez pomocných materiálů jsem si na něj netroufla. Přece jen 3,5 strany je 3,5 strany. A pokud je mi známo, netroufl si na něj ze čtvrťáků vůbec nikdo.

4. Dobrý den, posaďte se aneb Jak si představuji ideálního učitele
Charakteristika s úvahovými prvky

Nahlodávalo mě, protože obsahovalo možnosti úvahy, ale po chvíli uvažování jsem zjistila, že si ideálního učitele nijak nepředstavuju, nehledě na to, že ideální učitel je nebezpečný mýtus. Čímž uvažování skončilo.

Read More →

Třídní konečně vymyslela způsob, jak některé z nás nepřipustit k maturitě. Klíčovým testem z matematiky za poslední čtyři roky jsem pouze decentně prolistovala, na několika místech cosi lehce pravděpodobného zaškrtla. Víc bych toho nestihla, ani kdybych se moc snažila, tolik měl stran.

Příští středu píšeme maturitní slohovou práci. Naše bláznivá češtinářka poděsila svými výhružnými ?doporučeními? jisté spolužáky do té míry, že jim vytryskly slzy bezmoci či zoufalému smíchu (pokročilé stádium bezmoci). Celá ta maškaráda jeví se mi jako byrokratická ptákovina. Ve společenském úboru ovšem.

Vrcholem všeho bylo, když mi oznámili, že svou práci nebudu moci psát černou. Jako levák, který už od první třídy bojuje s protežovanými modrými pery/propiskami, jež mají tu nemilou vlastnost se pod tíhou a fantazií levé ruky rozmazávat a vytvářet odpudivé šmouhy, se cítím tímto nařízením významně znevýhodněna. Mám posledních několik dní na to, abych zavrhla svůj černý centropen a navázala intimní vztah s modrou prupiskou a – lenochem, neboť i linky jsou přísně zapovězeny.

Rozhodlo se, že my a naše úsměvy budeme viset v drogérii. Používám jasmínový šampón a nerada se fotím. Vypadli jsme s Jirkou (vím, nemám uvádět konkrétní jména 🙂 ) ze sklepního ateliéru po deseti minutách bez blesku a lesku a šli jsme mé prožité utrpení zapít. Do cukrárny.

Opadla hromadná posebevražedná apatie a vedení školy se rozhlodlo, že ples, který v únoru k uctění památky odejitého spolustudenta zrušilo, nám nahradí. A tak se zdá, že plesání přece jen neujdeme, byť budeme muset vyčkat do konce května.

Navíc, patrně aby zbylé maturanty dokonale uchlácholilo, navrhlo, společně s přáteli školy, že zaplatí maturitní prstýnky. Pokud vás doteď nenapadlo, že lze vlastnit takto speciální prsten, jste na tom podobně jako já. To ale na druhou stranu není o co stát.

Dobrá zpráva je, že jsme se po mnoha a mnoha nezřetelných hlasováních mnoha a mnoha vyčerpávajících kol ?dohodli? na podobě maturitních triček. Mezi druhým a třetím kolem, kdy se zdálo, že toužebně očekávaný výsledek se uspokojuje kdesi v nedohlednu, jsme s Jirkou vytvořili průraznou lobbovací dvojici a vydali se do zákulisí za nicnetušícím Jindrou, s podlým úmyslem přesvědčit ho, aby se přidal k našemu progresivnímu táboru. Žel, Jindra si právě pod odborným Renčiným dohledem vybíral prstýnek s růžovým kamínkem a našemu nátlaku hrdinně odolal.

A proto vyhrála strana módních div, které striktně odmítly náš průlomový návrh trička, zejména pak jeho zadní části, neboť by se dle svých slov styděly vyjít takto na ulici, nedejbože třeba vyrazit nakupovat do Kenvela, přestože jsme jim vlídně doporučili, aby si v takovém případě s sebou vždy vzaly stylový batoh a za žádnou cenu jej po dobu vycházky ze zad nesundávaly. 😕

Pakliže nikdo nezpochybní závěrečné hlasování o typu uvozovek u vítězného citátu, máme splněnu další maturantskou radost. Až mě to bojovné nasazení žab a myší přivedlo do sentimentálního rozpoložení. A Jirka začal židlí bušit do hlavy.

Dnes jsem tak intenzivně studovala, až jsem se nešla vzdělávat hromadně. Vypůjčila jsem si studijní průkazy dvou poctivců a okopírovala si jejich volné stránky na omluvenky, takže teď mám konečně zase dost místa, kde vysvětlím své absence. V pololetí si třídní znova stěžovala, že zapomíná, jak vypadám – a pak mi s nesouhlasným bručením předala vysvědčení, které mi tradičně kazila jen její matika. A vešla jsem se tentokrát do přijatelné stovky (96), tak jaképak copak, z toho přece přímo čiší přiměřené zaujetí pro školu.

O čem jsem to chtěla mluvit. Celý den vyrábím seminárku do PSA. Mám deset stránek, ostříhané nehty a vyplněné přihlášky. Bolí mě všechny nohy. Židle nemá šroub. Upadl. A tak se teď můžu nejen otáčet, ale i houpat. Vývoj politických stran a jejich systému v letech 1989 – 1992. Namísto rudé hvězdy, srpu a kladiva stravitelnější třešničky. Namísto budování socialistické vlasti klub pečlivých sadařů. A plno včelek.

Náš historický profesor historie ale stejně nejvíce miluje národní obrození, protože tehdy si prý bohatí zemští patrioté najímali vodníky, aby jim sedávali pod vrbami, a chodili jukat na znuděné lesní panny.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
“Proč furt utíráš to přední sklo?”
“Protože na něj pořád něco prská.”
“Prší.”
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

“Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.” Jistě, pane profesore.

První školní den 2008 se nerozběhl právě šťastně. Spíš bych řekla, že bylo nutné jej mírně popostrčit. Měla jsem v úmyslu přijít do poloviny matematiky se zkroušeným obličejem a s tím, že jsem zaspala. Zapomněla jsem, že už z principu plány nedělám, jelikož plánování se mi málokdy vyplatí, tzn. že jsem zaspala doopravdy a dostavila se až na literaturu.

Dalo by se dokonce hovořit o ztělesněné studené sprše. K takovému aktu postačí, abyste se kamarádili se spolužákem, který vám beze všech okolků ukradne vaši vlastní láhev s vodou, pečlivě na vás zamíří a osudově zmáčkne. Poslušno všem fyzikálním zákonům TO začne mocně stříkat.

Jsem rozrůzněná. Běhám. Úsměvné. Baví mě to a ukrutně se mi to hodí, neb můj život se s novým rokem nečekaně zrychlil a obyčejná chůze už s ním nedokáže držet krok. Jen vesele doufám, že na mé večerní indiánské běhy z potemnělého nádraží k domovu zatím nenarazilo žádné známé oko.

Je možné, že své běžecké schopnosti zkušenosti využiju i jinak. Škola je mi drahá, autobusy podražily. Namísto přátelských dvanácti korun a padesáti haléřů teď student každé ráno při cestě za vzděláním zaplatí celých čtrnáct korun. Tragika věci spočívá v tom, že se takto tiše po pěšině vytratilo vděčné odbytiště padesátníků a do srpna, kdy haléře definitivně změknou, je ještě daleko.