Čekání, ticho a poklidná hudba v pozadí. Neslyšně tikající řasy.

Kdysi rámus v koupelně, který obložení rozbilo na třpytivé řinčení, půlnoční výprask talířům, šílený zpěv v kakofonních linkách, na nichž se zlámanými nožičkami zachytily křečovitě vykousané noty. Noty a pomlky, ty druhé ještě zlověstnější, znamení dalších začátků.

Za nutnou přetvářkou z výčitek a obav, maskou z poddajné přijatelnosti, nedobytný tábor hrůzy a okolo něj hradba z kancionálů, škvíry mezi nimi vytlačeny roztátým voskem.

Věčné šoupavé kroky a s pravidelným dotykem podlahy vzniklá ozvěna spikleneckého smíchu opírajícího se do rozčeřených stěn, bořícího jejich našponované příčky.

Plno zášti na řádcích, bolesti a hádek a úhledná balení pohrdání. Útěky, dětské hřiště přikryté podzimní nocí, dřevěná průlezka ve tvaru hrocha, jeho náruč, jeho zásoba kapesníků. Lampy, stíny, déšť, rozlité slzy na cestách. Dlouhé mlčení. Návraty, bez možnosti pomoci milovaným hlavám v dlaních.

Čekání, ticho a poklidná hudba v pozadí. Neslyšně tikající řasy.

Dnes klika už kolik hodin spočívá v neviditelné ruce, mírně se chvěje, loví stíny ve sklech dveří. Nikdo tam není. Zatím. Zvonek se co chvíli zmítá v pištivém tanci, pak škobrtne o vlastní vytrvalost a rozpačitě zmlkne. Nikdo nezvoní a ani nebude. Vždyť má klíč, sami jsme jí ho vložili do dlaně. Tu trochu soukromé rzi jsme z něj seškrábli a rozpustili v bezedné solidaritě a ušpiněné prsty si ještě otřeme do rukávů, aby se nestihla dostat pod vydrhnutou kůži.

Škoda, že si z napadané víry neumím uplácat důvěryhodného sněhuláka. Když jsem to zkoušela, vylezl z toho takový zpotvořený tragikomik.