Násilím jsem se vytrhla z extatické strnulosti a jako v transu se společně s vřelým kolegou toporně vyblekotala z budovy. Tvořila jsem na ulici zaostalé věty a čmárala za ně jeden zpocený vykřičník za druhým (věty zvolací). Nesouvislý výron nadšení proťaly vždy po několika metrech výkřiky slasti nezkroceného negramoty, k nimž se teď trošku stydím přihlásit. 🙂

U kulatého Štollu právě skončil druhý seminář Etických hranic médií, kde nám oduševnělý syn fyzika, zanícený dokumentarista a externí pan docent přednáší o realitě. Nevím ani, zda si uvědomuje, kolik přívlastků vzrušuje, jelikož působí neuvěřitelně skromně.

Ve čtvrtek jsme zkoumali statický, jedenáctiminutový záběr na hudbou zdrogovaného dirigenta, který se svým orchestrem studoval Beethovenovu Osudovou. Toužím vám zcela bez legrace sdělit, že jsem měla mráz s mravenci na zádech i všude, a že to byl závěr nejlepší přednášky, jakou jsem dosud zažila.

Čtěte souvislosti:
Pějme píseň dokola