Přečetla jsem Nesmrtelnost, a tak teď ze sebe vypudím houf poznatků, kterých jsem s nevolí nabyla, když Godot v rohu v pláči prosil, ať už to skončí, protože nelze jinak – nacházím se v období obscénní pravdy.

Kdekdo se záhy dovtípí, čili asi není třeba příliš zdůrazňovat, že nehynu obdivem k tomuto zvlhlému intelektuálovi. Mravní imperativ mi však čas od času zavelí nasát a vstřebat některé jeho pochybné dílo, abych jej mohla i nadále podloženě kritizovat. To je záležitost, které se věnuji s velkým potěšením, protože je to podobné, jako bych kritizovala nemotorné hříbátko, jež poklusává na louce za plotem, a všichni kolem si na něj ukazují, jak je prudce roztomilé.

Kundera pro mě zcela nepochopitelně lpí na své brutální vizi kolosálních epicko-reflexivních románo-esejí, byť jejím jediným skutečným výsledkem je pokaždé mizerný nanicovatý hybrid, který se marně pokouší sžít sám se sebou a nadto s planetou, na niž byl naodstavcován a hustě vysazen. Josef Čapek prý kdysi řekl: “Proč si má člověk vymýšlet všechny ty kulisy, závěsy a třepení, kterých potřebuje beletrista k tomu, aby vyjádřil prostou myšlenku? Ve filosofické eseji mohu říci rovnou, že věřím v osud, a nemusím k tomu vymýšlet mnoho zbytečných slov, jako ,…pravil, opíraje si svou myslivou hlavu do dlaní’.” Kdo neumí s elegancí míchat styly dohromady, nechť je coby skupinu přestane prznit, vybere si jeden z nich a znásilní si jej třeba k virtuozitě. (Pak bychom snad mohli doufat, že nalezne půvab v umělecké zkratce a úsporném formátu a nebude se ukájet přes tři sta stran…)

Nesmrtelnost by přitom byla znamenitou sbírkou povětšinou sklesle erotických, ale snad i několika duchaplných esejí. Jistěže by byla i tak nudná, ale byla by též jaksi poctivější a patrně by měla větší šance vyvolat ve mně solidární soustrast. A možná i soucitné sympatie. Žel, esejismus tu pouze cizopasí na liniích několika románových, na přeskáčku odvyprávěných příběhů, které se tu a tam setkají, a je jim to pokaždé ohromně trapné.

Ve své podstatě je to ukázka dokonalého alibismu. Autor se tváří, že jeho rozsochatý román má být navzdory časům i lehce hravý i filozofický. Pravda je, že hravých (rozuměj extrémně přiblblých) momentů je tu pohříchu plno a příběh přitom vězí uvnitř bloku mramoru jako budoucí nemravná socha a váží asi tak tunu.

Překvapující je zjištění, že z nemohoucnosti spisovatele profitují jeho postavy, které se bez ohledu na pohlaví zběsile emancipují a distancují od svého tvořitele. V doslovu se Kundera vyjádřil, že chtěl, aby vypadaly “jako živé”. Myslím, že kdyby byly živé ještě o trošku víc, z knížky by okamžitě hromadně emigrovaly. Hned dvě z nich se v závěru vyslovily, že Kunderovy romány nikdy nečetly, nečtou a těžko kdy budou. Jedna je pokrytec, druhá dává přednost biografiím. Pod tísní dojmů jim opravdově rozumím.

Poznámka pod čarou: Jedno plus u mě Kundera má za intermezza v podobě rozhovorů mrtvého Hemingwaye s ještě mrtvějším Goethem aneb “Zapomeňte na chvíli, že jste Američan, a namáhejte mozek…”.