Židle žalostně vrže. Zuřivě kývu hlavou. To je přesně ono! Přistihnu se, jak velkými tučnými písmeny souhlasím s tím, co ten mlčenlivý kluk na obrazovce říká. Soustředěná lajna zhuštěného smutku. Koncentrace. Pozor, pozor! Byli jsme upozorněni na zvýšený výskyt naředěných očí na území veřejného úsměvu!

Ne že bych se chystala jít si s nožem hrát na spasitele a zamordovat smutek…nebo ho aspoň odříznout od světa a posadit na mezigalaktickou plachetnici. Neumím si nepřipouštět. Bylo mi hrozně a skutečnost, že se mým opravdovým spojencem stala oživlá filmová role, navíc vrah retardovaného kluka, mou situaci nikterak nelepšila. Ačkoli, mizerný spojenec, taky spojenec.

A tohle k opakovanému poslechu, mimochodem.