Dnes se podíváme etymologickým zrakem rovnou na dvě slova. Jedno fascinuje svou poutí z jazyka do jazyka, druhé svým českým důvtipem, a obě mají co do činění s Moravou.

Co má společného starohornoněmecké hwila, staroslovanské čila a moravské včil? Určitá fonetická podobnost mezi těmito výrazy panuje, všechny tři jsou navíc ne nepodobné dnešnímu výrazu, který označuje určitý časový úsek, zkrátka kratší či delší – chvíli. Česká chvíle, stejně jako polská chwila, vychází právě ze starohornoněmeckého výrazu hwila, od něhož se do současné němčiny přesídlilo Weile. Otisk tohoto slova můžeme nalézt i v angličtině – běžné while odtud také pochází.

Jak to všechno souvisí s dalšími dvěma výrazy? Slovo čila původně rovněž označovalo dnešní chvíli, ovšem jen do té doby, než se na něj pozapomnělo a jeho funkci přebralo již zmiňované starohornoněmecké slůvko. Nezapomnělo se ale docela. Svoji tradici si nadále udržuje v moravském včil.

Jinak tomu bylo u slůvka zavazadlo. Zavazadlo, jak se zdá, existuje pouze v češtině a podle některých je do spisovného jazyka zanesl sám Jan Ámos Komenský, který si ho údajně vyposlouchal v lidové moravské mluvě. Jeho zavazadlo ovšem původně neznamenalo totéž co naše dnešní cestovní taška nebo batoh, v jeho textech je synonymem pro překážku. Tedy cosi, co zavazí, jak by se řeklo u nás na Moravě. A jelikož zavazadlo při cestování hodně zavazí, vplynula překážka v cestovní bagáž. Anebo existuje ještě jeden výklad. Že zavazadlo má základ v zavázání. To proto, aby při cestě neupadlo.