Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Zatímco se rodič loučil s kocourem od sousedů, jehož choval v dočasné péči, pokusila jsem se vyzpovídat další dva členy výpravy, kteří se vzájemně kontrolovali na zadním sedadle auta. Na otázku “Jaké jsou vaše pocity před cestou?” reagoval pes bolestným mlčením, proto se má pozornost přesunula ke druhému, potenciálně přístupnějšímu savci. Bratr mě chvíli ironicky pozoroval a pak stroze prohlásil, že má pocit, že si s ním vyměním místo, jestli ho okamžitě nepřestanu obtěžovat. Z toho jsem usoudila, že jsou oba dost nepříjemně nervózní. Mou domněnku hned nato potvrdil pes, který využil chvilkové nepozornosti svého pubertálního kustoda a rázně uprchl.

Zvíře jsme ulovili a vyrazili. Začalo zvracet již před Otrokovicemi, v momentě, kdy z rádia začali jeden po druhém vylézat Chinaski, jako když se průzrační umrlci s úsměvy mezi čelistmi hrabou ven z hrobů na hřbitově, který disponuje všemi příslušnými jevištními efekty, lunou v mlze počínaje, olysalými větvemi konče.

Po několika dalších drobných ublinknutích jsme dospěli k Novomlýnským nádržím, kde jsme se rozhodli zakotvit. Byl to kraj na Jihu, kde se i hrdličky opile potácejí po cestách, neboť se živí pouze výprsky z vinných kuliček. Po cestě nám sice z politických důvodů upadl výfuk, ale já jsem otce soustrastně těšila, že mu mohla upadnout třeba hlava a to že by bylo neskonale těžší svařit zase dohromady, a tak jsme v pozvolna rozverné náladě nalezli poklidný kemp a uloupili klíč k jedné z chatek. Domnívám se, že rok života na koleji mě zkalil a zocelil. Snesu proto všelicos. Za chvilku už jsem vesele vyhlížela z horní palandy a vytrvale volala dolů na intelektuálně zdevastované zvíře, které mi zájem oplácelo nenávistnými pohledy, jimiž se mě pokoušelo sestřelit z mého úrovňového nadhledu.

Rodič se rozhodl, že mě seznámí s místními dvěma hochy zajišťujícími správu kempu, a proto mě vyslal, abych vyzvěděla, zdali nemůžeme dostat i náhradní klíč. Bohužel jsem tuto svou milostnou příležitost zcela promarnila, neboť na mě nemile tlačil močový měchýř a já se tehdy rozhodla, že se svému nejaktuálnějšímu předkovi budu muset zmínit o své pražské…známosti, abych ho dočasně ušetřila nejbližších zklamání.

Čekala nás společná noc, kterou jsem ze dvou třetin ponuře probděla za pozorného vrzání postele a z jedné třetiny neklidně prosnila. Ráno jsem se nemohla zbavit dojmu, že mám v hlavě dvě nezanedbatelné díry navíc a obě se přitom tvářily, že bych jimi mohla zvracet.

Sobotu jsme strávili monstrózní túrou po Pálavě, od Dívčího hradu, k němuž se vážou samé nechutné pověsti se sexuálním podtextem, až k hradu Sirotčímu. Duchovní zážitek, který nás v pálavských lesích přepadl, lze jen těžko popsat prostými slovy, ježto byl zpocený a notně zabahněný.

Mezi odstavcem kdesi v lesích a odstavcem dole u večerní pláže vstoupil rodič do naší chatrče a konstatoval, že se jí zmocnili mravenci faraóni. “Ejhle, připadám si jako v Egyptě,” zvolal mocně a šel míchat česnekový lektvar, protože měl za to, že přírodu je třeba ekologicky vykouřit zase přírodou. Polévka slavila kolosální úspěch. Nejenže mravenci prchli jako stádo mumifikovaných upírů, navíc se silným aroma podařilo zdecimovat celý tábor. Jediný, kdo odolal, byla matka od dětí z vedlejší chatky, která večer co večer sedávala se svou rodinou na schodech a se slovy: “Zmlkni už konečně, teprve teď jsem se dostala ke knížkám, které mi přinesl Ježíšek,” dětem konejšivě vysvětlovala, proč se noří do literatury.

Noc byla o poznání úspěšnější, ráno už jsem napočítala jen jednu snesitelnou díru navíc.

V neděli jsme se vypravili zkrotit Lednicko-valtický areál. Neměla jsem ovšem ani potuchy, jakými mocnými a zákeřnými kouzly pozemek disponuje. Přiměl mou duši do krve nenávidět všechny ty ohavné lidi, kteří se hádali o příchuť svých zmrzlin, jež nezadržitelně slízávali masitými jazyky, což nevyhnutelně vedlo ke striktnímu rozhodnutí, že rozhodně nechci teď ani v budoucnu ani děti, natož muže.

Pod minaretem jsem se uvolila, že dole posečkám se zmoklým zvířetem, než se rodič s bratrem nahoře vynadívají. Nedlouho poté, co nás zanechali svému osudu, jsem zmerčila, že se k našemu stanovišti přibližuje jakési dítě. Holčička se k nám pomalu, ale velice systematicky přibližovala ve smrtících obloucích žraloka zabijáka. Pes, který už tak vyhlížel dosti zuboženě, ke mně pozvedl hlavu, abych si v jeho očích přečetla cosi o bezmezné panice, a zatlačil se co nejdál pod drobnou lavičku. Pochopitelně se jednalo o bytostnou milovnici psů, která toužila obšťastnit naše zvíře měkkým pohlazením. Naneštěstí hladila tak důkladně, že Destince lezly obě oči ze svých důlků a přelézaly do těch vedlejších. Malá chovatelka bohužel pojala podezření, že se to zvířeti obzvláště líbí. Abych našeho mazlíčka, který je sice nekonfliktní, ale také nelísavý, uchránila, čile jsem se zvědavou slečnou konverzovala, protože otázky i odpovědi ji dostatečně zaměstnávaly. Když se kolem naší tragikomické trojice mihla její rodina, v mžiku tiše usoudila, že se navzájem výtečně bavíme a zanechala mi ji na ohlídání. Nebýt návratu mých blízkých, asi by Lucinka byla po mé péči spíš na ohledání.

Díkybohu, že takoví lidé psy nevlastní. Ačkoli mám teď trochu obavy o Nelinku (pes jejich sousedky).

Navečer rodiče uchvátil nápad, že se nafoukne člun, který jsme přibrali s sebou. Za tímto účelem se pokusil nadchnout mírně skeptického bratra, aby mu z auta pomohl vynést lodní kufr, v němž se měl člun po léta krčit. Rodič si zjednal napjaté ticho, kufr slavnostně otevřel, obsah rozložil před naše obydlí a začal si ho zběsile prohlížet jako prastarý pergamen, až začal připomínat zapařeného archeologa. Unavený pes dosud ležící ve stínu opodál se s námahou zvedl a přesunul o několik desítek centimetrů blíž, neboť správně vytušil, že se schyluje k mimořádnému představení. Zpod postele jsem vytáhla bloček barevných vstupenek, přinesla si karimatku a připojila se ke zvířeti.

Jedna z vlastností, pro které si rodiče cením a které jsem po něm zdědila, je nezdolná touha dokončovat rozpracované projekty.
Konečné ztráty velké nafukovací monstrakce čítaly jednu pumpu, jednu vařečku. (Když v polovině usilovného nafukování zjistil, že chybí některé špunty, hledal, čím by zlotřilé otvory zacpal. V tu chvíli narazil myšlenkový meteorit na ochrannou mozkovou atmosféru a rodič se vrhl na dřevěnou vařečku. Tasil nůž a s uspokojením lovce se zařízl do rukojeti. Uřízl dva rozkošné špuntíky.)

Když dokončil nafukovací proceduru, krutě zažertoval, že si musí jít lehnout, ale hned se zase vzchopil a zavelel k odchodu na pláž. V mělčině vsedl do člunu jako Vinnetou do své kánoe a zamířil do prérií svého dětství. A tehdy jsme ho viděli naposledy…načas.

V průběhu třetí noci jsem si prý něco spokojeně povídala ze spaní a vesele se přitom smála.

V pondělí jsme odevzdali klíč a vydali se nazpět. Po cestě jsme se zastavili v Mikulčicích, kde prý stávalo zvlášť zásadní raně středověké hradiště. Moderní expozice nad základy druhého kostela nadchla zejména psa, který byl mile překvapen množstvím odkrytých hrobů plných nefalšovaných velkomoravských kostí a mrtvolek. Zatančil si nad nimi svůj rituální tanec, jemuž se oddává nad každým udolaným hlodavcem.