“A teď se půjdeme podívat k těm zničeným komorám,” zavelí podsaditý stín. Průvodce se odmlčí, vyrazí kupředu a hlouček motajících se nohou ho po ostrůvcích štěrku poslušně následuje. Ze zelené louky napravo trčí zbytky ohořelých základů tak, jak tu byly zabodány, na levé straně nás míjí nízké budovy ženského tábora. Shora padá stále mazlavější směs mokré tmy a mlčení, svázaná kapkami deště. Obloha se propadla až k zemi jako hlína na čerstvém hrobě, která zadusí poslední skulinky vzduchu; téměř se jí dotýkáme hlavami. Kdybychom natáhli ruku a stoupli si na špičky, vnořili bychom konečky prstů do jednoho z černých mraků.

Hlouček se blíží k osvětlenému prostranství. Zastavuje před krátkým schodištěm, jehož stupně vedou nikam. Před nimi zeje podlouhlá díra prapodivných rozměrů. Záhy je všem přihlížejícím představena, jedna z komor, kterou prchající majitelé stihli vyhodit do povětří. Stíny skupinky dnešních posledních návštěvníků se během výkladu lámou na poloviny a usazují se na protilehlé straně mělkého kráteru. Kam dopadá světlo, tam se zavlní živí.

Dvacet prostých černých desek dvaceti národů leží u lesíka, kde tehdy končily koleje. Leží tu pospolu na malém vydlážděném náměstí a mezi nimi, třemi růžemi obejmutá, ta česká.

“Pokud nejsou žádné dotazy, rozloučím se s vámi. Teď už vás čeká jen ta příjemnější věc, cesta domů.”
Pojďme. Tady už je mrtvo. Taková mrtvá apokalypsa.

“A jak bylo v té Osvětimi?”
Co o tom já asi tak můžu vědět? Přečtěte si o ní něco, uděláte si jednu opečovávanou představu. Ale mě se neptejte, já tam jela na výlet.