Fejeton na dané téma

Večerníček, přeživ všechny hrůzy animovaného světa, odvezl na svém naivním kolečku děti do postýlek a televizní antény nažhavili dospělí, aby si vychutnali svou každodenní dávku emocí, nemocí a mediálních výměšků. Jsou tři typy lidí. Jednomu se při sledování televizních zpráv zvedá tlak, druhý upadá do prudké letargie a třetí se televiznímu zpravodajství vyhýbá jako čert kříži i svěcené vodě, protože se prý ze včerejších novin, které omylem sebral bezdomovci na nádraží, dozvěděl, že svět spěje ke svému konci. To ta modrá planeta ostatně už tak má v povaze.

Politika a konkrétně pak její tváře a některé nevyvedené karikatury, jimiž jsou média u nás celkem unikátně nabita, pak ubita a zabita, berou svému divákovi především víru v politiku. Z dnešní politické scény se ve Sněmovní ulici krčí zmačkané klubko šarvátek, hloupostí a pavlačových rozbrojů. Kdekdo se s kdekým hašteří, často se ukazuje prstem, přestože i politikům jejich maminky určitě říkaly, že prstem se neukazuje. Na koho nevybude protivník, ten se kolegiálně obviní sám. Když se dva perou, třetí se přidá. V lavicích zodpovědných, výkonných zákonodárců bývá pusto a prázdno. A ti zbylí se snaží ostatní udolat křikem a sem tam nějakým důraznějším políčkem.

Ty tam jsou zasněné obrazy první republiky, v mlhách historie se rozpustili lidé, kteří brali svou práci jako poslání, jako službu své zemi a svým spoluobčanům. Masaryk, Beneš a jiní lidé svého místa se už pár desítek let nejspíš zuřivě obrací v hrobech. Místo nich před chvílí zasedli za jednací stoly malí kluci. Na úplném začátku měli vzletné myšlenky hodné mladé demokracie, pak dostali velké oči. Teď jednají, jednají a obvykle nic nevyjednají, protože se příliš obávají o své písečky, kyblíčky a lopatičky.

Pro média a konkrétně pak pro pera komentátorů, věčných kritiků a strážců demokracie, svobod a práv, jsou politikové se svou kulturou naopak doslova požehnáním. Jejich nemotorná mátožení dávají naději na chytlavý článek, nad jejich výroky se novinářské řady tetelí blahem, s jejich postoji se přímo láskyplně mazlí. Média bulvárnější pak zanáší mezi prostý lid skandály a aférky z vysokých kruhů, aby dychtivé veřejnosti, když už se na kazatelně pije víno, zhořkla ona pověstná voda v ústech.

Dnes se na politiku buď nadává, nebo se politika ?prostě neřeší?. Člověk je znechucený, ba dokonce otrávený, a nechce poslouchat, co tam na “tej vládě” zase kdo vyved, kdo se s kým porval, popřípadě co mu znova kdy ti vydřiduši zruší. Jednou by si možná rád poslechl, co se zlepšilo, co se skutečně podařilo a co se polepší, aby mohl s poslední povinně veselou reportáží ze světa zvířat s uspokojením vychutnat, že ti kapitáni u kormidla dneska dobře pluli a všem ledovcům se včas vyhnuli. Nechce si do uší pouštět věčné výmluvy, stížnosti na nepříznivý vítr, na špatné rozptylové podmínky, příliš vlhké klima či nevhodnou konstelaci hvězd a nechce se dívat, jak oni kapitáni střílí do společné lodi ze svých soukromých děl.

Jsem vyznání optimistického, věřím, že v politice se schovávají i schopní lidé, jenom jsou zřejmě skrze marast, bahno a plevy hůře a těžko k vidění. Chytněme se za ruce, zapněme si televizi, nalijme si víno a hluboce doufejme, že přestanou být stydliví a na scénu doběhnou dřív, než se ten náš zkoprněle kotvící hausbót definitivně potopí.