Člověk potřebuje jen malého kousku země, aby na něm žil, a ještě menšího, aby pod ním odpočíval.

Stěžejní romantické dílo, které vyneslo svému autorovi světovou slávu, které svým autentickým ztvárněním člověka zmítaného city, zbroceného vášněmi, a pokořováného obávanými konfrontacemi světa lidí a světa poletujících snílků zasáhlo osudové myšlenky mnoha lidí, jichž se dotklo snad až příliš upřímnými pasážemi plnými bezmoci ztracené existence, ovlivnilo evropskou módu a přineslo smutný návod nešťastným. Druhé vydání Utrpení mladého Werthera už Johann Wolfgang Goethe opatřil mottem, jemuž vložil do úst výstrahu: “Buď muž a nenásleduj mě!”.

Ty, dobrá duše, jež pociťuješ stejnou tíseň jako on, čerpej útěchu z jeho utrpení a učiň tuto knížku svým přítelem, nemůžeš-li – ať už řízením osudu nebo vlastní vinou – nalézti někoho bližšího.

Takového přítele bych vskutku nechtěla. Přečetla jsem ji, abych pochopila, a když ne pochopila, alespoň vstřebala, co že to dokázalo pomoci těm mladým lidem starým více než 200 let skončit si svůj život, napodobit hrdinu dvoudílného románu. Co “navíc” bylo společné všem těm dopisům, v nichž se prostě jeden zoufalý kluk vypisuje z lásky, již nebude moci mít, neboť jeho vyvolená je zaslíbená jinému, milému a spravedlivému, byť příliš praktickému a usedle typickému? Co bylo mezi řádky?

Vidím ho přímo před očima, v dobovém oděvu (1771/2), s kloboukem a zmateným pohledem na hlavě, jak stojí uprostřed ulice dnešního rána a prohlíží si čerstvé, procházející lidi, stejně prázdně a zahloubaně. Typ věčného tragického hrdiny, potácejícího se zabydlenými světy bez ohledu na jejich časové návaznosti, souvislosti, posloupnosti a zamyšlenosti, chceme-li zaškatulkovat jeho postoj někam mezi průběžné spády.

Ví o své výlučnosti, mimochodem zmiňuje svou výjimečnost, znázorňuje odlišnosti, hýčkaný je jedinečností. Namyšlený a přece ne nesnesitelně protivný. Naopak, je pro svou povahu milován. Pouze vyslovuje nahlas to, co tíží a drásá i ostatní, každého jedinečného a výjimečného – “uboze nudnou lidskou společnost, nesnesitelně si podobnou”.

Trýzní ho láska? Jistě. Nic nového. Neví kudy kam? Vypadá to tak. Chápe, že cesta vášní, kterou by se tolik toužil vydat, mu zmizela? Že vlastně nikdy nebyla? Stále zřetelněji. Nenachází smysl v ničem, co mu přijde do cesty, ať už je to nastrčeno, nebo jen náhodou postaveno pod nohy. Nenachází svůj život. Znepokojivé, velmi znepokojivé. Zlověstné. Únavné. Skličující. A antidepresiva mu tehdy nikdo předepsat nedokázal. Skončil, jak si přál, dramaticky, romanticky, pateticky, heroicky? A jistě ho to moc bolelo.

26. července
Ach milá Lotto, vše obstarám a zařídím; dávejte mi jen hodně příkazů a hezky často. O jedno Vás však prosím: nesypte písek na lístky, které mi píšete! Dnes přitiskl jsem jej chvatně ke rtům a zuby mi zaskřípaly.