Když povinnosti volají, musí venkovan sesbírat strohá lejstra, důkazy existence, veškerá nezbytná povolení k přežívání, opustit svůj mikrokosmos a dostavit se před zraky vrchnosti. Proč nepříjemný cíl nepokálet přezíravým nezájmem a neudělat z něj jen nezbytnou zastávku na posledním chlupu chvostu případné návštěvy okresního města? Nenalezli jsme důvod.

Někdo musel k soudu, někdo si šel pro výplatu. Napovím, že já měla tu příjemnější cestu, neb mně kapsy nešacovali a mé klíče neztratily před urputným detektorem své ocelové nervy. Později jsme se sešli u vozidla, které jsme, jak jsme vypozorovali z povšimnutí, že je všude kolem pusto, zaparkovali tam, kde se parkovat nesmí. Závěrečných zkoušek v autoškole se sice účastním už příští týden, ale co znamená žlutá čára při okraji vozovky, jsem se dozvěděla čirou náhodou teprve nedávno, když jsem si lehce prohlížela tu část učebnice, kde se probírají dopravní značky. Je tam spousta barevných obrázků a stránky rychle ubíhají. Navíc se nikdy neubráním hlubokému obdivu směřujícímu k lidem, jež cosi tak prostého a důmyslného vytvořili.

Potřebovala jsem nutně na toaletu. Během přednesu obvyklých nápadů a ostrovtipných doporučení, které mi nabízely keře v širém okolí, jsme dospěli před místní veřejné WC. Dostala jsem pět korun (ne pět korun, ale pět korun), přestože je prý hřích ožebračovat takovýmto způsobem chudáka. Přihlížející a okounějící lidé byli jistě na straně rodičově, jelikož se před cestou nepřevlékl ze svého domácího batikovaného úboru do přístupnějšího oděvu.

V ulici Zdravé výživy, Uvědomělého člověka a Pomníku vegetariána jsme nakoupili čaje, já pak pro jistotu v potravinách na rohu minerálku, abych drahé čaje měla čím zapíjet. Buddha měl polední pauzu.

Nemá pro mě toto město mnoho záviděníhodných věcí a jevů, ale Unesco ho miluje a v tomto vytčeném směru se mu nedivím. Podzámecká zahrada, toť ohromný anglický park plný trávy a stromů, zvěře, slunce, rybníků s ptáky, které klidně můžete povšechně označit jako kachny, aniž byste se museli obávat msty zobáky. Ráj na zemi.

Usadili jsme se pod altánkem, rozložili své nádobíčko (termosky s horkou Diamantovou vodou, podnos a zakoupené čaje ? jeden svým aroma silně připomínal seno) a hovořili o knihách. Vím, jak to vypadá, ano, jsme intelektuální typ rodiny. Pouze v jejím kruhu se mohu bořit do spletitých dějů, vyjadřovat svá okouzlení, velebit propracovanost postav, času či mozaiku prostoru a necítit přitom na tvářích posluchačů skelné, nepřítomné, úsporné pohledy, vždy připravené ukonejšit mě slovy: ?To víš, že ano.? Droboučká konvička rozlévala jemně zabarvenou tekutinu do modrobílých porcelánových kalíšků a my pozorovali oražené veverky.

Místo ale trápila blíže neznámá negativní energie, proto bratra začalo bolet břicho a my odešli za lepším. Pod staletými platany už bylo obsazeno, borovice uprostřed louky neskýtala dostatek příslušenství, nakonec nám nezbyl než přístřešek Maximiliána Josepha z roku MDCCCXLVI s prázdným bazénkem a avantgardní sochou okřídleného, šupinatého psa (?) uprostřed. Zde jsme získali uchvacující výhled na kus okolního prostředí a kochali jsme se.

Za omamné vůně louhujícího se bílého Pai Mu Tanu jsme opět zmínili knihy, načež jsme každý vytáhli svou momentální a zabředli na několik lenivých okamžiků do potištěných stránek. Příjemnou netečnost narušil až bratr, který se s výkřikem: ?Už to mám dočtený!? vrhl k nejbližšímu křoví, načež odtamtud znechuceně vyběhl, protože, jak se ukázalo, nebyl první, kdo si zahrával s myšlenkou ulevit si zde.

U potůčku v lesíku jsme zacvičili Falun Gong, otevřeli energetická centra a pomalu se vypravili zpět k městu, abychom to znovu zkusili u Buddhy. Tentokrát nám přáli bohové a Probuzený měl otevřeno. Rodič se pustil do zasvěcené debaty o kvalitách čínských, vietnamských, nepálských a indických čajů, letošní sklizni mladých lístků a jedinečné chuti Olongů s asertivním prodavačem, bratr okatě naslouchal a já se mírně usmívala. Výsledkem byly dvě další krabičky na vyleštěném pultu, k nimž během následující půlhodiny přibyly dva papírové sáčky ukrývající pyramidku růženínu a polský jantar. (Obojí je nyní už na cílovém místě, v nádobě, kde studánkovou vodu léčí zázračná voda Diamantová, aby zvýšilo vnitřní vibrace). 😉

Pak už jsme se zastavili jen v Arcibiskupských sklepích, odkud jsme vydolovali láhev burčáku pro rodinnou přítelkyni, a v impozantním vetešnictví, umístěném v bývalé stodole, kde se portrét Stalina neuvěřitelné velikosti schovával za bytelným mlýnkem na maso Made in Czechoslovakia a potlučeným německým porcelánem. Malebný kout. Jakmile jsem zmerčila haldy starých knih a poukázala na něj nadšeným výkřikem, pozvedl rodič oči ke stropu a povzdechl si, až se zvířily stoleté nánosy z rozbitých kolovratů. Prohrabávali jsme se ovšem svorně společně, až jsme všechen ten zastřený prach nasáli do prstů. Nalezli pro mě knihu s názvem Anička skřítek a bujaře se veselili, dokud jsem je neutloukla Čtením z Písma svatého.

Na zpáteční cestě jsme, aby toho nebylo málo, zamířili do Čajovny u Pythona. Zatímco bratr “navlékal” Jasmínové dračí perly a rodič ochutnával Čínského Fénixe, já si důvěřivě zvolila Zlatou opici ? červený čaj s lahodnými ovocnými tóny a osvěžujícími podtóny. Než se ke mně dostala, s chutí zhořkla. Mrcha. Velkoryse jsem nabízela ostatním k ochutnání. Bohužel byli oba uražení a nechali mě vypít si svou dávku až do hořkého dna, protože jsem – narozdíl od nich – zvládla lotosový posed hned na první náhodný pokus. 😎

Opici již nikdy!