Dnes měly veškeré tři třetí ročníky absolvovat test z filozofie za posledního půl roku. Od časných ranních hodin se nad lavicemi vznášely výkřiky pracovních listů, stohů a stohů materiálů a v hlavách se deduktivně řadily ideje a idoly s impresemi. Rozpolcené determinismy, subjektivní idealismy, tychismy a zbylé psismy sekundovaly svým extravagantním autorům a my všichni jsme se shodli, že víme, že nic nevíme, ač Sókrates už nás dávno minul a my zabředli do novověkých osvícených. 3.B psala test pro změnu (to je ironie) jako obvykle ze všech nejdřív.

Hned rĂĄno v SVS cestoval člověk k člověku s vlkem, studoval se Campanella a jinĂŠ Utopie, ve fyzice doĹĄlo ke kompletnĂ­mu opakovĂĄnĂ­ (zuřivě jsme listovali vĹĄemi moĹžnĂ˝mi listy a občasnĂ˝mi pokusy se ujiĹĄĹĽovali, Ĺže jsme vĹĄichni tam, kde nechceme bĂ˝t. KdyĹž se spoluŞåkovi vysvětlilo, Ĺže v panteismu je BĹŻh jako prostě Ăşplně ve vĹĄem, nevěřícně pootevřel oči a Ăşsta – Ĺže hovno to ne snad.)

A pak už to přišlo. Profesor nám rozdal papíry se zadáním natištěným velikostí sedm a suše prohlásil, že kdo na to nevidí, má nosit brýle. No, teď říkám, nebude to snad tak zlé, neb vesele věřím, poněvadž na počátku můj a Lockův white paper byl na konci celkem slušně vyplněn. Snad jen Hume si přivlastnil cizí výrok. A to jenom proto, že ti filozofové, kór ještě z podobného směru, melou podobné věci podobně a vytržené z kontextu jsou tyto někdy těžko identifikovatelné (to je slaboduchá výmluva, áno).

V té zmiňované fyzice jsem v roztržitosti nechala svačinu s časopisem. U nás na škole se příšerně krade. Anebo jsme tu všichni tak hladoví.

Aby toho nebylo málo, hned vzápětí přijuchala třídní, aby nám donesla včerejší písemky opravené a dnešní písemky nás čekající. Křehkou filozofii a její nadpozemskou mystiku zadupal do země binomický rozvoj, v jehož režii jsme potupně rozvíjeli dlouhé-číselné-nic-neříkající-tupě-zírající řady. Já horko i těžko, byla jsem na něj sama, protože Krisťa dnešní filozofický dnešek zazdila.

Když jsme se dopotili, začalo se za okny blýskat a hrozivě přitom hřmělo.

Jedna dobrá práva – dnes odpoledne zažila naše skupina svá poslední cvičení z fyziky. Snažily jsme se fyzikáře proto přesvědčit, abychom mohly pracovat v těch dvojicích, které si samy určíme. No, nepodařilo se a los mě přiřadil k Marušce. Téma cvičení znělo Vlnová optika, což v praxi znamenalo, že se vždycky na dvacet minut zavřel profesor se čtyřmi studentkami do temné komory. Následně se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Flegmaticky jsem začala čmárat po protokolu. Když vylezl, prohlásil, že doufá, že mu svůj protokol odevzdám i s těmi ornamenty. A tvářil se přitom vážně. Radši jsme šly dobrovolně dovnitř. Inu, měřily jsme vzdálenosti jakéhosi rozbitého červeného světýlka, laser to prý byl, jež se tříštilo na první řád a druhý řád, který nebyl vidět. Pak jsme šly počítat. Když jsme zjistily, že naměřené údaje bychom asi měly z centimetrů převést na metry, navrhla Maruška, abychom to c před m prostě škrtly a ony se z toho ty metry nějak vyloupnou. Nápad rafinovaný, ráda s ní spolupracuji.

Na závěr dnešního mozkového maratónu mě Renča přesvědčila, abych domů jela vlakem s ní a nečekala na bus s ostatními. Byla dneska extrémně milá, tak jsem jí celkem i ochotně vyhověla. Vlak měl zpoždění.

MĂĄm hlad.