Z šedi, rozprostírající se nad našimi hlavami, se snáší první a druhá. Zaboří se do prachu země, která otvírá svá nenasytná ústa, aby je s mlasknutím spolkla. Zatím jsou to jen poslové přinášející malinkou naději. Kolik jich je? Jedna, dvě, všude je ta první a druhá. Vzduch zavoněl. Z malátné ospalosti najednou procitl a i on je, stejně jako vše, co obklopuje, nedočkavý, vzrušený, rozechvělý netrpělivostí.

Na chodníku přibývají drobné cákance, pomalu kreslí jemný mramorový kobereček. Vpíjí se do sebe, objímají nově příchozí, radují se ze shledání. Drží se za ruce, nejdřív trošku bojácně, ale postupně, s dalšími a dalšími, jejich ostych mizí.

Koberec se postupně vytrácí, až jeho obraz zmizí docela. Zemi teď pokrývá vrstva rozesmátých lehkomyslných kapiček. Po prachu už nezbyla ani jediná památka. Vzduch je pryč, odešel, klidný s vědomím, že jej teď nikdo nebude potřebovat. Místo něj je prostor kolem nás zaplněn šuměním padajících vodopádů. Jsou všude. Před námi, za námi, i v nás se usídlila ta omamná vůně čistoty. Lehká, průzračná voda stéká po tvářích. Přes vysoké čelo, podél nosu, na chvíli se zastaví v pravém koutku úst. Brzy se ale opět vydá na cestu. Odnáší s sebou všechnu nekonečnou špínu, která se ve tváři usadila, odnáší ji pryč, daleko.

Někam, kde už nebude nebezpečná, někam, kde nebude ničit nevinné rysy. Pryč – ne jinam – jen pryč. Bezděky a pokorně utřela svými slzami saze černého světa.

Umytý. S vůní nádherného mýdla. Znovu dýchá.

Říjen 2006