A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.

Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.

Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.

Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.

Padá tma. Tu a tam průvod trpělivě stojí, aby si poslechl politicky nekorektní vtip vůdčího muže s růžovým parapletem, případně aby mohly přejet podvečerní tramvaje. Když se ale dav z úzkých uliček vyvalí na Rašínovo nábřeží, řidiči rezignují a nechávají svoje stroje stát uprostřed lidské řeky. Cestující uvnitř otvírají okýnka a někteří tasí klíče.

Nedaleko od Tančícího domu vyhlíží z okna stará dáma a hlasitě se pokouší zástup nasměrovat řádným směrem: “Běžte všichni do prdele!” Je to ale výjimka. Z oken se vyklánějí stovky a většina, zdá se, s davem sympatizuje tiše, mává a masu si fotí. Míjíme dům, kde bydleli Havlovi. Po obrubníku poskakuje nastrojená malá holčička – za ruku ji drží rodič s dredy až po zadek. Když upadne, dredař ji táhne dál a dítě ani nepípne.

Kdosi si v podpaží nese balení toaletního papíru.

“Tak tady se můj tatínek tehdy odpojil a šel na rande s mojí maminkou,” ozve se šibalsky z kterési strany, když se vzrušený průvod obtáčí kolem Národního divadla a vítězně zabočuje na Národní.

V cíli nás halasně vítá zcela pohnutý moderátor. Instruuje příchozí k hromadnému focení a mnoho lidí rázem celkem bez ostychu roztáhne prsty a do objektivu namíří svoji “viktorku”. Pak někdo odpálí další rozcitlivělou nálož a k zemi znovu, tentokrát symbolicky, padá železná opona…

Stojím takticky na retardéru, proto občas i zpozoruji jeviště, kde se před úchvatným křovím v podání Monkey Business střídají staří písničkáři s rapery. Taky přijde Václav Havel, neb lásku na kilometry zavětřil, a kdyby už předtím všichni nestáli, bylo by to luxusní standing ovation. 😉

Vedle mého levého ucha se vznáší loket, který náleží k dvěma metrům roztančeného studenta. Napravo si dva chlapci a jeden sekuriťák balí trávu. Přede mnou zuřivě přešlapuje pár, jehož jsem se chytře chytila, když se sem zezadu bez okolků cpal. Jsou to nesmírně malí lidé. Proto mám sice solidní výhled, ale je mi trochu nevolno. Spravedlivým rozčilením rudý si ten muž poté, co pozuráží všechny migranty, kteří se s pardonem na rtech kolem potřebují prosmýknout, zapálí cigaretu a stěžuje si na zmizelou mezilidskou slušnost. “Ty ale taky zrovna nebereš ohledy na ostatní, když tady kouříš, panáčku,” neudrží se nějaký pán a potyká si s dýmajícím mudrlantem.

Dvojici osobnostních zakrslíků ale spláchnou chápavé úsměvy a veselé starší i mladší páry, kterým ostatní sami od sebe udělají uličku.

Do davu se vmáčknou dva agilní příznivci Svobodných a nad hlavami roztáhnou transparent s beranem tak, že polovině diváků, která dosud měla určitou šanci něco zahlédnout, zbyly jen zklamané naděje a beznaděj. Naštěstí jsou oba političtí elementi přítomnými brzy odejiti, hádám že do ústředí či do podobného temného kouta.

Ozývá se debata v angličtině. Roztržená skupinka amerických studentů se snaží prorvat ke svému rychlejšímu zbytku. Přímo nad mojí hlavou po sobě oba tábory pokřikují. Citlivá údernice, kterou zadní voj vyslal před sebe, aby jim proklestila zanesenou cestu, krčí rameny a povídá, že tohle jsou všechno Češi a pro ně je to moc důležité, čili se nemůže jenom tak…a naznačí pohyb, jímž by všechny tyhle Čechy odhodila na stranu.