Mám za sebou další z prodloužených víkendů v Praze. Po Mezinárodním pražském maratónu, kde po kolemstojících čůral jeden z účastníků minerálku, jsem se přichomýtla k výstavě modelů všech možných nových národních knihoven. A už jsme doběhli k tématu.

Vítězný model byl veřejnosti představen letos v březnu a jeho neotřelý architektonický tvar okamžitě vyvolal hysterické drama zářivých rozměrů (dobře, trochu přeháním, já se ale pohádala hned se třemi lidmi), svým futuristickým řešením společnost rozdělil na tu konzervativní a tu moderní (navzájem proneseno s patřičnou dávkou despektu). Strana zásadních odpůrců křičela hlasitěji. Jablko sváru – Oko nad Prahou architekta Jana Kaplického nazvala soplem, hlenem, popřípadě zeleným slizem či exkrementem mimozemským a jeho zastánce označila za nekulturní, bezvkusé barbary.

Rovnou říkám, že se mi návrh od začátku líbil. Pravda je, že když jsem ho uviděla úplně poprvé, trošku jsem se vyděsila, hned vzápětí mi ale ta Obludka začala býti sympatická. “Dejte jí šanci!” Já, ač milovnice všech možných artefaktů zaprášené historie, nebojím se, že by snad tahle budova Prahu zhyzdila. Naopak. Pravda ale také je, že takové budově by přece jen asi lépe slušelo místo vzdálenější památkové zóně. Přesto, ještě stále plna dojmů z návštěvy velkolepé Paříže, se nemůžu ubránit drobnému srovnání.

V pařížském multikulturním náručí se nestřetávají jen všechny možné národnosti, Paříž je i křižovatkou uměleckou, módní, politickou a v neposlední řadě architektonickou. Širokou křižovatkou s mnoha semafory, odbočkami a objížďkami, kde na pravé straně stojí Eiffelovka, na levé La Défense, uprostřed Centre Pompidou Beabourg a před drahocenným Louvrem si vyrostla skleněná pyramida. A to jsem vyjmenovala jen několik dominant. Několik nových dominant, které i přes odpor, jenž je neoddělitelnou součástí všech změn a novostí, zapadly mezi hejna starých kostelů a paláců.

Křižovatkou, jíž se nevyhnuly nehody. Eiffelova věž měla být zbořena. Do akce “300” za odstranění toho monstra se na začátku dvacátého století zapojilo mnoho slavných architektů, spisovatelů a dalších umělců (Gounod, Maupassant, Dumas ml.). Nebýt radiotelegrafie, jejíž antény si věž pro její výšku zamilovaly, už by nestála. Dnes je s Paříží neodmyslitelně spjata a kdo na ní nebyl, jakoby nebyl. Alespoň v Paříži.

(A teď mě jen tak z fleku odtud napadá třeba vídeňský Hundertwasserhaus, to je přece taky řádné “psycho” a jak se o něj perou).

Na výstavě jsem se ujistila, že odborná porota dělala, co mohla a vybírala. Z několika stovek návrhů mi slušná skupinka připomínala československou komunistickou výstavbu, dojala mě trojice modelů, které jsme soukromě nazvali Obal na cédéčka, Cédéčka bez obalu a Cédéčka bez obalu pomalu se řítící k zemi. Z kuriozitního marastu bych vypíchla nějaký tuším francouzský nápad, jehož jednotlivé části dávaly při pohledu z ptačí perspektivy dohromady českou vlajku (to už je trochu moc) a tuším opět francouzskou popsanou krabici (mezi písmenky bylo dokonce i cé s háčkem, což jsme na těch moderních Francouzích ocenili). Na panelech jsem nenašla nic, co by mohlo Oku konkurovat. Tak se mi tam líbilo, až nás odtamtud vyhodili. Ale o tom jindy. Teď bychom mohli jít stavět. Ne proto, abychom alespoň tu moderní architekturu měli jako v tej Evropě, když máme v čele země šéfa všech euroskeptiků, ale proto, abychom mohli dát šanci – něčemu novému. Třeba.

A třeba taky ne. Já nevidím důvod, proč by se k chystané stavbě neměli vyjádřit sami občané. A nevidím ho, přestože patřím k té menšině (hádám odhadem), která by proti ní zas až tak úplně nebyla. Ostatně jde o jejich, tedy naši knihovnu, daňoví poplatníci si ji zaplatí a je v jejich vlastním zájmu zajímat se, co se s jejich penězi bude provádět, tzn. informovat se. Pak by mohli podle svého nejlepšího uvážení rozhodnout o tom, co mají zaplatit.

PS: Ačkoli jinak mám našeho pana prezidenta ráda, jeho výrok ohledně Národní knihovny: “Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se a vlastním tělem bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla,” mě celkem pobavil. Už ho vidím v té slušivé žluté pláštěnce s trasparentem v náručí. No ano, ono totiž počínání těchto aktivistů je vůbec ohromně smysluplné. Stop Temelin, Stop chobotnice, za chvilku na sebe pro samé stopky neuvidíme. Kde že jste?