Den co den jsme se chmurně dívali za testovacím pápěřím, jež silou středně velkého a středně shnilého letícího ananasu pokaždé protrhlo stojaté inverzní pásmo a rozplclo se na ulici. Po dvou měsících čekání na příznivý či jakýkoli prokazatelný vítr jsme se vzrušeně vyhrnuli na kopec – akorát podivným úchylem s brýlemi jsme se nechali předhonit – abychom zkušebně vyvenčili naši novou poletuší obludu, která to v sobě ovšem zadržovala už od loňského podzimu, kdy na vypouštění kvůli jistým kazifukům nakonec vůbec nedošlo (popis předloňského premiérového vzletu schizofrenní kubistické stvůry do divoké přírody, který se vmrzl a pak vpil do našich pamětí, naproti tomu dohledat lze, a to tu).

Nejprv jsem jako signifikantní foto dne chtěla uvést totok, nicméně pak jsem se rozhodla být trochu loajálnější vůči osobnostem na obou koncích provázku, a tak nabízím foto z pozdější etapy jejich komplikovaného vztahu – a sice neohroženě idylické spojení ve zbytcích světla, které se zasekly na okrajích kotle. Tady je: