Ačkoli organizovanou malbu po zdrsnělých dračích kůžích jsme úspěšně vyvedli už loni, vlivem nepříznivých meteorologických podmínek – ovšem dalo by se to říct taky tak, že kvůli špatným větrům, které na to vypouštěli ti smradlavější ze zúčastněných 😉 – se nakonec letka do vzduchu nikdy nevznesla. Stojaté vody přízemní inverze jsme nabourali akorát Máchomuž a já, když jsme se jednou rozhodli vyvenčit aspoň naši Příšeru z hlubin, avšak jinak nám nevybouřená dráčata obývající podstropní patro pokoje zahrnující převážně vršky skříní, gaučů a topení, kde se z chuchvalců prachu vůbec líhnou všelijací tvoři, hlavně po celý rok pomstychtivě padala na hlavy a trošku to vypadalo, jako když tříhlavý drak obsadil Pařezovou chaloupku.

Takže jsme si letos řekli, že dractvo už patřičně dozrálo, a naběhli na stráně olezlé podzimem a škrkavkami z psích hovínek.

Bohužel mezi účastníky chyběli někteří původní kreatoři, což nás pochopitelně maličko mrzelo, nahradili jsme je ale v mezích možností kvalitními kusy. Někteří z nich dokonce projevili ohromně empatickou snahu připodobnit se v našich očích co nejvíce svým předchůdcům – například sympatický řasolog Vojtimil byl ochoten opakovaně potvrdit, že je taky utlačované prostřední dítě, podobně jako padlý bratr Karlík.

Jak si ale nejpozornější z rýčů už možná všimli a já to nechci zastírat, ani všechny ty, kdož (se) s draky b(i)yli, se mi nepodařilo dostat ve finále drakiády do jednoho hledáčku. Hlavně totiž proto, viď, že se v našem vřelém středu nestřeženě objevili a pak hlavně prchli dva dezertéři v podání milostného dua Danča&Tom. A tak jsem kvůli autentickému hromadnému fotu musela stavy doplnit nedalekými statisty, kteří taky vypouštěli draka na opačném svahu. A ve výsledku to ani není zas tak moc velký rozdíl, řekla bych.

No nicméně protože mi při recenzi fotoskici bylo taktně naznačeno, že ať si jako nemyslím, že tam ještě přece chybím já, je ZDE pro zájemce totální plnoverze. 😎

Teďko si pojďme konečně představit hlavní poletuší aktéry. Jako první vyplul k obloze šílený Demo narval. V plné verzi má i druhou půlku duhy. Asi. Autoři se to prázdno snažili pro nás ostatní osadit nějakým mýtem o síle narvalova rohu, z něhož teprv, jak je ostatně patrno, začne duha stříkat, jenže mně se spíš zdálo, že ten roh duhu gumuje a jistá sisyfí skupinka mezi námi věřila hlavně na mýtus o ztracených temperách. 🙂 Do vzduchu šel ale překvapivě dobře – což si přirozeně vykládám hlavně jako jeho snahu prchnout od svých tvůrců co nejdál – jistou zásluhu ale zřejmě nelze upřít ani torzu dančího, teda Dančina pyžama, které se zhostilo role ocasu. Na místě je však malý spoiler: Navzdory sebevědomému vzletu, který startéři několikrát okázale komentovali slovy “Jako něco jsme tušili, ale že to půjde AŽ takhle dobře, to jsme ani my nečekali…”, to byl právě tenhle drak, kdo posléze zahnízdil v koruně asi tak desetimetrového stromu. Naštěstí Dančina mužnější polovička, to jest Tom, vylezla už v jednom roce na nejvyšší šprušli dědova žebříku, takže drak neměl šanci – anebo ho přestalo bavit, jak mu Tomáš giglá s větví, a tak se nechal milostivě setřást. 🙂

Pak jsme konečně nadhodili naši Příšeru z hlubin – podle regulí pouštění draků se prý má sice každý rok pouštět nový exemplář a Příšera jako jediná už loni lítala, ovšem protože si chtěla tentokrát užít plachtění i se svými pomalejšími kámoši, udělali jsme výjimku. Vznesla se samozřejmě perfektně a od té chvíle už moc nevím, co se dělo okolo, protože jsem několik hodin poskakovala na druhém konci motouzku, zírala do nebes a přitahovala nebo povolovala drakovi uzdičku – občas i obojí naráz. 😀

Každopádně jsem letmo (hehe) zaznamenala, že nedlouho poté poprvé odstartoval i náš nejvulgárnější přírůstek, který jsme radši cestou metrem a tramvají zakrývali mnohem cudnějšími ostatními draky – Přívětivý Pavel obětavě adoptoval psychedelickou skoro 3D vagínu, kterou kdysi vytvořil archeolog s etnoložkou, co teďka přebývají v konspiračním bytě v Hradci a nemohli dorazit, aby ji…provětrali sami. Fuj teda. A mimochodem myslím, že tahleta dvojice – Pavel a jeho…drak – se vůbec nějak nejvíc sblížila. Teda ne až tak, že by se na konci protrhl papír, ale pěkně, duševně, chápete. Nepustil provázek z ruky, ani když telefonoval s matkou.

Někdy mezitím na místo úspěšně dorazil Vojtimil se svou milou Ivčou, který asi před několika hodinami psal, že jsou na cestě, ale že se asi ztratili, takže nemůže úplně potvrdit, že zrovna na té správné cestě. Nakonec nás tedy podle tří vlajících bodů zabodnutých ve výšce nad naší loukou našli, nicméně měli trochu smůlu, poněvadž na ně pomrkával poslední zbývající drak zvaný Vyzáblý pán, o němž jsme tak nějak tiše všichni věděli, že to zřejmě bude nejslabší článek – navzdory lásce, kterou dal Karlík tehdy při vzniku do natírání pozadí na světle modro (což ale jako nápad obšlehl od nás).

Vyzáblý pán, na něhož už nezbyla ani látka na ocas, pročež mu jako vlečku uvázali nepříliš vzhledný starý bodlák, nechtěl zklamat a choval se přesně podle předpokladů, čili se pustil do vzduchu pokaždé jen na několik málo zadutí a pak se s uspokojením hlavou zaryl do země jak norný krtek okřídlený nafukovacími rukávky. Proto se mi taky ani jednou nepodařilo zachytit všecky čtyři drakoše v letu, ale tento raritní záběr stihl, myslím, sejmout aspoň Máchomuž kamerou. Protože jsme nechtěli, aby měl Vojtimil s Ivčou jenom trauma, a jelikož se právě k tomu schylovalo a začaly se do ovzduší uvolňovat nějaké zmínky o osobní neschopnosti, půjčili jsme jim na chvíli naši emocionálně mnohem vyrovnanější hlubinnou Příšeru, která si zrovna spokojeně poškubávala vysoko v oblacích. Předali jsme její provázek a…do pěti sekund ji ten šikovný sehraný pár navedl na přistání střemhlav. 😀 Dobitý Vyzáblý pán to pozoroval s jistým uspokojením.

Takže někteří lítali, někteří padali, někteří bojovali s trochu zoufalým šusťákovým motýlem z Číny, který se třepal jak při žluté zimnici kousek od nás v ruce otce vyhnaného i s dětmi na mráz, a někteří s jejich psem, který nám ze základny zákeřně ukradl izolepu, a jako celek jsme dokonce přilákali paparazziho na sobotní procházce, který machroval s megaobjektivem a který si hodně užíval hlavně záchrannou akci na stromě, o níž už tady byla řeč. Když pak došel vítr na naší stráni, vylezli jsme ještě na špičku kopce, kde jsme to rozjeli znova a hlavně přidali Příšeře jako bolestné asi kilometr nového provázku, aby se mohla léčit ze zranění co nejdál od dračích likvidátorů pohybujících se stále nenápadně mezi námi. 😉

S tmou jsme potom ale přece jen museli ušmiknout všechny ocásky a vodítka a dračí seance letošního roku tak byla oficiálně završena. Příští rok jdem zas a ještě výš!