Dvouletý seminář latiny jsem zakončila zodpovědným referátem o Tulliovi. A protože si neskromně myslím, že skutečně za něco (minimálně za pozornost) stojí, a protože mě kniha s jeho slovy zaujala, budu referovat i zde.

Marcus Tullius Cicero

Slavný řečník a státník Cicero žil ve století velmi bouřlivém. Byla to doba, kdy římská republika byla zmítána zápasy politickými a sociálními, doba krajně kritická. Příčinou úporných bojů a občanských válek je v tomto prvním století př.n.l. především situace ekonomická. Je zde majetková nerovnost, jež způsobuje krizi také v zemědělství. V rukách několika málo zámožných rodin se množí bohatství, zatímco na druhé straně narůstá velké množství chudiny.

Bohatí na sebe pochopitelně strhují i moc politickou. Bojují zde především dvě politické strany: optimáni a populárové (optimates et populares). Projevem toho jsou války občanské, např. boje mezi optimánem Sullou a populárem Mariem. Pozdější tzv. první triumvirát (r. 60), v němž hlavní role sehrají dva sokové, Caesar a Pompeius, jen nakrátko tuto rozepři zastře. Brzy mezi oběma dojde k občanské válce, kde populár Caesar nabude vrchu. Ale na vrcholu své kariéry je zavražděn a dochází ke sporu o jeho dědictví politické. Opět jsou tu dva sokové: Antonius a Octavianus. Uzavřou sice r. 43 také triumvirát, tzv. druhý, ale brzy i oni svedou občanskou válku, jež skončí porážkou Antoniovou. Octavianus má nyní volnou cestu k samovládě, která dostane jméno principát. A princeps Octavianus vejde do dějin jako první římský římský císař Augustus. Toho se ovšem Cicero nedožije, neboť je r. 43 z návodu Antoniova zavražděn.

Cicero prošel pohnutým životem, když se musel v tak bouřlivých dobách vždy znovu rozhodovat, na kterou stranu se přiklonit. Vždy a za všech okolností obhajoval římskou republiku ve starém pojetí a snažil se ji zachránit.

Narodil se r. 106 př.n.l. v Arpinu (v Latiu). Otec se mu postaral o kvalitní vzdělání, poslal ho na studie do Říma, aby se tu obeznámil s teorií i uměním řečnickým, se studiemi literárními a filozofickými. Zde se seznámil s různými učeními, z nichž ho posléze nejvíce zaujalo učení stoiků, jež mu bylo podáno stoikem Diodotem.

Již v roce 81 vystupuje jako obhájce. Bylo to ve velmi nejistých poměrech za Sullovy diktatury, který byl představitelem optimátů, zatímco Cicero se tehdy hlásil k demokratické straně populárů.

O dva roky později se odebírá na svou studijní cestu do Athén, Malé Asie a na Rhodos, touží se zlepšit v řečnictví, poznává všechny tři tehdejší druhy rétoriky (genera dicendi): patetický styl asijský, střízlivý attický a jakýsi střed mezi oběma, jejž představoval na Rhodu slavný učitel řečnictví Molón. Ten se Cicerovi zálíbil nejvíce a stal se základem jeho umění.

O poznání vzdělanější se vrací do Říma, politicky se přikloňuje k umírněné části optimátů a brzy prochází všemi stupni úřednické dráhy, jako třiačtyřicetiletý dosahuje konsulátu. Tehdy potlačuje povstání římského politika Catilina a jeho příznivců. “Quousque tandem abutere Catilina patientia nostra ? Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti,” tak přivítal Cicero svého soka, který přišel na schůzi senátu, aniž tušil, že povstání je vyzrazeno. Na základě konfliktu sepsal proti Catilinovi čtyři řeči.

V prvním triumvirátu se stává politicky nežádoucím a odchází do vyhnanství. I po svém návratu je politicky odstaven a věnuje se tedy výhradně své spisovatelské činnosti. Roku 51 je prokonzulem v Kilikii (historické území v jihovýchodní části Malé Asie). Po návratu se politická situace vyostřuje, schyluje se k boji mezi Caesarem a Pompeiem. Je to souboj představitelů dvou zmíněných stran, které měly rozdílný pohled na řešení nastalé římské krize. Slovo optimates je vlastně překlad řeckého aristoi (doslova: ti nejlepší) a staví se v protiklad k populares, což znamená přívrženci lidu. Zatímco optimáti chtěli zachovat některé aristokratické prvky a posílit konzervativce ? především velkostatkáře, populárové hledali oporu ve středních vrstvách a usilovali o jistou demokratizaci. Oba tábory by Cicera měly rády na své straně. Ke komu se přidat? Rozhoduje se pro optimáty a Pompeia, který je ale záhy na hlavu poražen v Thessalii.

Z milosti Caesara se může vrátit do Říma, sám je ale politicky bezmocný. Znovu se stahuje do ústraní a věnuje se tvorbě. Žije na venkově a období je to velmi plodné. Po zavraždění Caesara se ještě naposled vzchopí a vystupuje proti Antoniovi. Po uzavření triumvirátu je z Antoniovy pomsty v rámci proskripcí 7. prosince 43 zavražděn.

Jeho dílo
Vynikl nejen jako skvělý řečník (jeho řečí se dochovalo na šedesát), ale též jako autor spisů z rétoriky, spisů politických ? např. O státě (51 př.n.l.) a O zákonech (kolem 50 př.n.l.), v nichž rozebíral nejlepší formy státního zřízení, a teologických ? O podstatě bohů (45 př.n.l.). Mnoho pozornosti věnoval také etice a mravním otázkám; ty rozebral v pěti knihách O nejvyšším dobru a zlu (De finibus bonorum at malorum), v Tuskulských hovorech (45 př.n.l.) a ve spise O povinnostech (44 př.n.l.). Jeho filozofická díla, psaná hlavně formou dialogu, mají eklektický charakter, čerpal tedy především z cizích pramenů. V teorii poznání se klonil ke skepticismu, soudě, že neexistuje kritérium pro rozlišení reálných představ od těch nereálných. Zabýval se praktickou životní filozofií, která údajně jako jediná odhaluje pravdivou podstatu přírody obsažené v člověku, jíž by se lidé měli řídit ? spisy Cato Starší a stáří (44 př.n.l.) a Laelius o přátelství (44 př.n.l.). Podle Cicera je důležité usilovat o dokonalost. Tomuto úsilí odpovídají čtyři ctnosti: rozvážnost (prudentia), spravedlnost (iustitia), statečnost (fortitudo) a umírněnost (temperantia).

Mimoto vedl rozsáhlou korespondenci, tzv. Epistulae; v zachovalých 864 dopisech je shromážděno množství cenných informací o době a lidech.

Jeho odkaz
Cicerovo dílo, jeho jazyk a literární styl, sehrálo velikou roli ve vývoji evropské kultury a působilo na největší spisovatele středověku i humanismu, jako byli Augustin, Francesco Petrarca nebo Erasmus Rotterdamský. Renesance s humanismem na něm oceňovala víru v člověka a v možnost jeho zdokonalení a velmi se zajímala o jeho Listy, v nichž nacházela člověka Cicerona i s jeho slabostmi.

Jeho teologické spisy pak mocně zapůsobily ještě v 17. a 18. století. Jeho přínos zmiňuje John Locke, David Hume, spis De natura deorum oceňuje i Voltaire v boji proti náboženským pověrám. Francouzské osvícenství tyto podněty předávalo dál a ochotně je přijímala celá kulturní Evropa.

Úryvek z knihy Tuskulské hovory III ? Kniha třetí: O zmírňování zármutku (str. 160)

/82 Ostatně tak jako lékaři, kteří při péči o celé tělo lečí i tu nejmenší část, jestliže ochoří, stejně si počíná i filozofie: když odstranila zármutek v celku, odstranila také případný omyl, vzniklý z jakékoli příčiny, každé trápení z chudoby, každé bodnutí pohany, každý temný mrak vyhnanství nebo kteroukoli jinou z potíží, které jsem před chvílí vyjmenoval. Nepochybně má každá věc svůj vlastní způsob utěšování; o tom uslyšíš, až budeš chtít. Je však třeba vracet se stále k téže základní zásadě: mudrc je vzdálen každého zármutku, protože zármutek je planý, protože je zbytečný, protože nevzniká z přirozenosti, ale z úsudku, z představy, z jakési výzvy k truchlení, když jsme se rozhodli, že se sluší, aby se to dálo.

/83 Jestliže odstraníme to, co je celé založeno na dobrovolnosti, bude odstraněn od zármutek plný slzí, zůstane však nějaké bodnutí, nějaká drobná stísněnost v duši. Ať se třeba říká, že je přirozená, jen když chybí jméno zármutek, jméno vážné, hrozné, smutné, které nemůže být pohromadě, a abych tak řekl, bydlet spolu s moudrostí.