Pohled z okna…V noci…Celou noc…

Dvacáté patro – To už by stálo za to skočit dolů.

Vlakové koleje si ukously ze skály a jedna po druhé ubily okenní parapet kamennými sprškami. Na svých ramenou nesou pachuť dvou ztracených konců nitě, nočního křiku, při zdlouhavém polknutí ještě čehosi dalšího bez průkazu totožnosti.

Jiskry, co se dříve vpletly do černého plechu a vypálily do něj průhledná okénka, zmožené námahou zase pro jednou splynuly v houf, zpozorněly a zvolna se zachvěly. Jako se vznáší letní odpoledne nad dálkou v silnici. Ohřátý vzduch je rázem svázal a zlehka odnesl mezi obzor a jeho odraz na omámených zdech.

Stíny nehybných vrostly do ledovce. O vybroušené hrany se potrhali jednoocí handlíři a prodavači světla domova nastoupili na ještěrku.

Kostrbatá svítidla plechových bárek tu a tam překříží silnici. Sotva se letmo dotknou, poskočí a proplují pohasínajícím tunelem do slepoty majáků.

Dost ticho. Jaksi sklíčeně. Jako v unaveném nebi.
Ticho noci, která se narodila někde jinde, sem jen přišla dospět, dozrát, svést náhodné diváky ke své nelidské tlápotě, když ráno se propadlo až na dno jejího kráteru.

Dvacáté patro – To už by stálo za to skočit dolů. Nebo alespoň ve vší počestnosti vypustit dolů k světu jednu zbytečnou slinu.