Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. :oops:

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. I kdybych sebevíc chtěla a měla zhoubné recenzní nutkání, nemůžu ten film hodnotit jako film. Hlavně asi proto, že to není film, ale spíš sled scén, které na sebe více či méně navazují, ale pohromadě nedávají právě mnoho smyslu. Jak by řekl doktor fotoLáb, společně NEFUNGUJÍ. Když bych je ale vzala jako jeden samostatný výjev po druhém, vyjde z filmu leccos nekompaktního vesměs dobře, či lépe řečeno efektně, a proto zábavně. Prostě furt tam něco tryská, prská, blýská se a pableskuje. A mezitím se tři ohůlkovaní adolescenti (z nichž jeden víc než kdy dřív připomíná zrzavou kravskou hlavu), co to v nich už pořádně hrká, přemísťují z lesa do lesa. To je zneklidňující. K tomu dobrému, co film vyčaroval, patří ještě samozřejmě všechny scény, v nichž si zareplikuje Lenka Láskorádová, vůbec nejsprávnější postava filmů i knih. (Naproti tomu pominout se musím pokusit některé zcela zbytečné hadí scény, které jako přiživují tu avizovanou temnotemnotu hustotu černočernou a za které bych tvůrce pověsila za koule do průvanu.) Nicméně, za celý film signifikantním příkladem budiž scéna s tancem, o níž se toho mnoho superlativního napsalo a řeklo. Nepochybně v sobě skutečně něco má, obávám se ale, že je to právě proto, že je jako jediná úplně jiná než zbytek, že se k němu jaksi nehodí.

Na rozdíl od předchozích dílů tento film mnohem víc nejenže prakticky nezačíná, ale navíc taky nekončí, takže připomíná hodně dlouhou reklamu, která sice rychle uteče, ale na konci máte stejně pocit, že vás někdo obelhal. V tomto případě asi dost drahými, ale přece jen jenom triky.

(BTW vyšli jsme z kina nažhavení tak, že se naše prsty zle pokopaly elektrickými výboji. Tehdy se mi muž zadíval do očí a s lačným výrazem tematicky poznamenal: “Snad to nebyla bezová hůlka v mých kalhotách.” ;-))

Poslední zmínka se věnuje zase studiu teda. Jak pokračuju se sémiotikou v jeslích. Podezírám naši učitelku, že má mezi předky nějakého toho trolla, protože přestože si myslím, že tomu fakt rozumí, nechala si minule po celý seminář o poruchách řeči podle Jákobsona otevřené první okno, aby jí to rychleji myslelo. I když možná má z dosavadní zkušenosti za to, že trollové jsme my všichni posluchači, co jsme jí předváděli poruchu řeči absolutní, a tak chtěla duté hlavy nastartovat nám, napadá mě teď. Každopádně jelikož tam figuruju v podstatě coby vetřelec z cizí fakulty vždycky v prvních lavicích, abych byla trošku víc nenápadná, byla to až mrazivě krásná hodina. Přesto mě to ale baví moc, protože můj mozek konečně zase něco pozitivně provokuje. Tož tak.

Post Navigation