Včera jsem se vrátila z týdenního výletu do Francie. Teď píšu, abych nezapomněla, aby se nezapomnělo, abych se podělila o batoh zážitků.
Den první - neděle 29.4.2007
Z autobusového nádraží v Holešově jsme vyrazili ve dvě hodiny odpoledne autobusem, na němž bylo napsáno Kroměříž. Páni řidiči nám oznámili, že náš autobus se jmenuje německy Man podle tureckého stylu a my nemáme používat ani popelníky (turecké), ani záchod (německý).
Den druhý - pondělí 30.4.2007
Můj první kontakt s cílovou zemí proběhl v šest hodin ráno na benzínové pumpě, vzdálené asi dvacet pět kilometrů od Paříže, kde jsme se, rozespalí a nevyspaní, vysypali z autobusu, abychom si vyčistili naše chrupy. Na tamních toaletách (poněvadž ve Francii se záchod neříká) se z reproduktoru linul Dvořák se svou humoreskou – jak milé přivítání v dalekých končinách.
Na úvod několik (dva) dopravních postřehů o Francii i Paříži samotné:
Vystoupili jsme před Pantheonem, místem posledního odpočinku významných francouzských mužů, ve vzdělané Latinské čtvrti. Zmítá se v záplavě vlajek a na okolních zdech vedou svůj plakátový souboj Sarkózy s Royalovou. V taxíku, který právě zastavil na semaforech, si snědý řidič pročítá dnešní noviny.
Liberté, Egalité, Fraternité
“Volnost, rovnost a bratrství” je vytesáno na každé francouzské škole, Université de Droit (droit znamená pravý, tedy univerzita pravá, nefalšovaná, právnická) počínaje, nějakým tím gymnáziem konče. Zastavili jsme se před Sorbonnou, kde se pod stromy ukrývá filozof Montesquieu z kamene. Nohu má ze zlata. Když se jí člověk dotkne, údajně se ještě někdy do Paříže vrátí. Jen nevím, zdali byla noha zlatá odjakživa, či se tak stala až posléze na znamení díků za zlatou žílu turistiky.
V ranních hodinách Paříž ještě dospává, co nestihla za tmy, téměř idylický Boulevard Saint Michel okupují jen hejna holubů, nad šipkou s nápisem Quality burger restaurant, mířící kamsi nedůvěryhodně vzhůru, se třepetá malý ptáček, ulice voní umytými dlaždicemi. Nese kroky k Jardins du Luxemburg. V Lucemburských zahradách všichni běhají. Lidé provozující jogging, studenti (ti mají na rozdíl od těch prvních na zádech batoh a ve tváři zpravidla uštvanější výraz) a pak taky lidé, do kterých byste to v životě neřekli.
Obrovský platan nad fontánou Medicejů
Cestou ke katedrále Notre Dame nás míjí šedivý a béžový mopslík v náručí své šedivo – béžové majitelky. Město začíná pomalu otvírat oči, venkovní kavárny a restaurace se zaplňují snídaně chtivými lidmi, každá pomme de Pain tone v záplavě vůní, zářivě černý černoch v zářivě bílé zástěře zve návštěvníky do svého podniku. Na gymnáziu na rohu se dnes konají přijímací zkoušky, malá Francouzka na ulici chce papat chocolat. Polonahá slečna na plakátu se mlsně protahuje nad nápisem J´ai le corp, qui me plait. (Ta asi čokoládu nepapala).
Na jednom ze dvou ostrůvků na Seině uprostřed města, na Ile de la Cité se tyčí katedrála, která za mnohé vděčí spisovatelskému peru Viktora Huga, neboť právě ten se zasloužil o její rekonstrukci a slávu, když do jejích výšek zasadil svého Quasimoda.
Pařížské metro, druhé nejstarší v Evropě, je narozdíl od toho pražského o poznání jednodušší. Když jednou nastoupíte a najdete si svoji dráhu, neztratíte se (leda že byste se ztratili). Nikdo nehlásí, jaká stanice právě je a popřípadě jaká bude, každý nechť si hlídá výstup sám.
JT: Je t´aime
Metrem jsme dorazili až k Place du Trocadéro, kde pouliční černoští prodavači cinkají přívěsky miniaturních Eiffelovek a odkud se zraky všech dramaticky obrací ke skutečné Eiffelově věži. Je krásná jako na obrázcích, je živá jako ve filmech a doopravdy tam stojí. Mezi jejími nohami se svíjí nekonečné řady tváří ze všech konců světa, žluté výtahy okupují její pilíře. Pěšky jsme vystoupali až nahoru. Bílé město leží zahaleno v mlze, od slunečních paprsků se odráží zlatá kopule Invalidovny. Na zábradlích jsou vyryty stovky nápisů, podpisů a nezřetelných slov v různých jazycích.
Lieber Klaus, mein Schnatzi, ich liebe dich űber alles. Deine Evi.
Prošli jsme kolem francouzské Zdi nářků na konci Martových polí a znovu nastoupili do metra a tentokrát nám cestu rozezpíval akordeonista, umělec, který vběhl do vagónu a hrál. Snad ani ne tolik pro peníze. Na Place de la Concorde – náměstí svornosti dřív stávala gilotina, kde francouzská revoluce svorně popravovala. Dnes je to jeden obrovský kruhový objezd, kde neexistují pravidla, značky či dopravní postupy. Kdo projede, vyhrává. Uprostřed vřavy aut trůní egyptský obelisk počmáraný hieroglyfy, které svou nečitelností vypovídají o jeho pravosti. Skrze mohutnou bránu odtud vede cesta do Jardin des Tuileries, jež se rozkládá před proslulým Louvrem. Louvre je pln, není v něm k hnutí, zahrady lákají, fontány stříkají, tráva prostě jen roste.
V Paříži je voda potable a possible (pokud náhodou není non potable), pročež tu a tam narazíte na volně přístupné kohoutky, z nichž můžete vděčně uhasit žížeň.
Louvre, Egyptský obelisk na Place de la Concorde, Avenue des Champs-Elysées, Napoleonův Vítězný oblouk a daleko za Seinou nejmodernější čtvrť La Défense, toť jedna linie procházející středem šíleného města.
Opouštíme jeho světla a míříme k místu našeho prvního noclehu, na západ, do divoké Normandie, na venkov, k volným větrným pláním.
Naše poslední dnešní zastávka, Les Andelys, městečko v údolí Seiny, leží mezi kopci, jimž vévodí pevnost Gaillard ze třináctého století, kterou zde založil Richard Lví srdce. Už je zavřená a slunce se pomalu kloní k zemi.
Unavení a přeplněni dojmy uléháme v hotelu F1 nedaleko Rouenu, hlavního města vlastně zkrocené Normandie.
Den třetí ? úterý 1.5.2007
Přes včerejší únavu jsem nenapsala nic podrobnějšího o hotelích řetězce Formule1 (familiérně Formulky), v nichž jsme byli ubytováni. Jsou levné, jsou únosné a mně připadaly nestabilní jako umělohmotné domečky z karet. Tenoučké stěny, přes které jde slyšet každý krok, záchody a sprchy z plastových buněk a maličké pokoje po třech. Už jsem se obávala, že zůstanu navíc, až se ke mně nakonec čirou náhodou přichomýtly dvě spolužačky. Jak řekly, sedíme na opačných stranách třídy už tři roky a dohromady o sobě nic nevíme. Upřímně řečeno, dřív jsem je měla za povrchní. Společné noci ale ukázaly, že jsou vlastně moc fajn. 🙂 (Neprozřetelně jsem si vybrala horní postel. Navzdory zvyklostem jsem ale za celý týden spadla jen jednou).
V Česku je dnes první máj, ve Francii slaví den konvalinek. Na každém kroku narazíte na tzv. kytičkáře, prodavače konvalinek i jiných květin, kterými se Francouzi obdarovávají.
Attention au chien
Normandie je dnes už bývalým vévodstvím v severozápadní části Francie. Své jméno získala podle kmenů Vikingů, kteří se zde poprvé objevili asi v osmém století našeho letopočtu. Když přestali drancovat, nabyla oblast samostatnosti a prosperity.
Symboly Normandie jsou krávy pasoucí se na všudypřítomných pastvinách, koně a osli, jablka, ze kterých se vyrábí proslulý mošt a samozřejmě sýry z tamních sýrárniček. Malé vesničky mezi hlubokými lesy plné původních hrázděných domečků připomínají spíš skanzeny než skutečně obydlená místa.
Beuvron en Auge patří k takovým ospalým městečkům. Dokonce byl snad vyhlášen nejkrásnější francouzskou vesnicí vůbec. Přijíždíme opět brzy ráno, v boulangerii jsme prvními zákazníky a s nepostradatelnými bagetami procházíme ulicemi. Asi polovina naší skupiny rázem zatoužila se do vesnice nastěhovat, tak je uchvátila. Stranou toho všeho leží v obležení náhrobků malý kostelík. Uvnitř zatuchlého přítmí plápolají věčné svíčky, venku na hrobech jsou připevněny kartičky s posledními vzkazy od pozůstalých. Pojďme pryč.
Při čekání na profesory se ke mně připojil jeden z našich řidičů. Ukázal na červenou plastovou plácačku (nenapadá mě lepší slovo) zabodnutou v zemi nedaleko krajnice. O několik metrů dál je ještě jedna taková. “Zde vyhasl lidský život.” Namísto pomníčku výstražná značka. Stůj!
Míříme ke starému přístavu Honfleur, plnému fleurs, odkud podnikali své nebezpečné cesty zámořští mořeplavci (za moře přes moře plavali). Obyvatelé si přáli postavit kostel. Aby ušetřili, postavili jej z prken na výrobu lodí. Loď věřících je věnována svaté Kateřině. Snad je to pro její historii, snad z úplně jiných důvodů, je v ní cosi zvláštního, cosi, co vás naplňuje skutečným klidem, nevyvolává bázeň z velikosti Boha, neboť zde je každý svým skutečným bohem.
Viegre Marie, Je vous salue Marie, pleine de grace. Le Seigneur est avec vous, vous etes bénie entre toutes les femmes. Et Jésus, le fruit de vos entrailles est béni. Saint Marie, Mére de Dieu, priez pour nous, pauvres pécheurs, maintenant et a l´heure de notremort. Amen!
Na nábřeží netrpělivě přešlapují dva černí buldoci, jejich vodítko je navlečeno na noze židle ve venkovní restauraci. Pán stojící opodál ukrývá za zády kytičku konvalinek.
Petit Casino ouvert le 1er mai toute la journée, nakupujeme proto tam. Kdo nenakupuje uvnitř, ten otvírá české buchty před obchodem. Kolem nás prochází půvabná kolie, konám tedy nezbytnou kynologickou osvětu kynologickým ignorantům.
Značka Vous n´avez pas priorité značí, že nemáme prioritu, že nemáme přednost. Francouzské značky mě fascinují.
Konečně jedeme tam, kam se těším úplně, ale úplně nejvíc. Do jednoho z top míst v severozápadní Francii, do pobřežního městečka Etretat, které proslavily divoké mořské útesy, prý podobné těm Doverským. Po hlavní ulici dojdeme k hlavní pláži. Atlanská slaná voda má asi deset stupňů, proto do ní nelezeme a šplháme nahoru. Šplhají s námi oba profesoři a černý špic. Na skalách fouká tak silný vítr, že má chudák racek co dělat, aby nebyl přetrhnut a smeten. Zbytek přiděleného volna strávím na pláži, zacákaná vlnami, sbíráním kamínků.
Rouen – hlavní město Normandie. V dřívějších dobách poslední místo, kde bylo možné překročit Seinu po mostě. Místo, kde stojí Monetova katedrála. Místo, kde upálili Johanku z Arku. Monetova katedrála není ve skutečnosti Clauda Moneta, on ji jenom moc rád maloval, čímž dokázal, že vypadá pokaždé jinak. Café et Brasserie ? Carpe diem, ŽIJ DNEM, roztomilá restaurace, odkud vyhlížíme na Johančin kostel. Ten už je skutečně její. Ona na to malování zrovna dvakrát asi nebyla. Stojí, avantgardní a beztvarý, přesně uprostřed náměstí a nad ním se tyčí prostý černý kříž. “Tady byla upálena Johanka z Arku”, tabulka v záplavě barev květin. Naproti její socha dlící v kamenných plamenech.
Na zpáteční cestě ještě čímsi projíždíme, jméno po mně ale už nikdo nemůže chtít. Vybavuju si jen racka u rozsypané popelnice přímo pod další ze slavných bazilik.
Den čtvrtý - středa 2.5.2007
Dnes začal náš druhý den v Normandii a my se rozhodneme začít jej v jedné z vyhlášených sýráren v městečku Livarot. V autobuse nám profesor se znatelným pohnutím v hlase oznámí, že jsme včera porazili Američany 4:3 a že je to teda zatím dobrý. Tak dobrý, až se z toho musíme zastavit na benzínce. Nekonečnou řadu za dveřmi Toilletes femmes rozčísne jakýsi hromotlucký chlap, vycházející z jedné “naší” kabinky. To nám po ránu stačí k veselí.
Chut! Ici, dans la cave, le fromage prend tout son arome!
Ve vstupní hale sýrárny se nás ujme sympatická Francouzka. Mluví pomalu, abychom jí rozuměli a náš francouzštinář ji překládá, abychom jí rozuměli, což je opět zdrojem všeobecného veselí (vstávali jsme příliš brzy). Podezřelý puch proniká až sem. A my se chystáme do jeho spárů na okružní prohlídkovou trasu nad celou výrobnou. Pro začátek zhlédneme krátký francouzský film, který zachycuje rodinnou kravskou farmu, odkud se bere to echt kvalitní mléko. Ze všech protagonistů filmu rozumím jen francouzské krávě, jež bučí s českou výslovností.
Pak jsme prošli spoustou a spoustou pokojů s prosklenými stěnami, kterými jsme hleděli na zaměstnance sýrárny a pozorovali, kterak tu odpudivou, bíložlutou, nevzhlednou hmotu zpracovávají do požadovaných tvarů. Pak tam byla výzkumná laboratoř a solírna a sklep a balírna a smrad. Ale hrozný. Na konci nás nahnali do prodejny, kde jsme absolvovali ochutnávku. První sýr nebyl tak zlý. Optimisticky jsem proto ochutnala jiný. Inu, snažila jsem se ho vzápětí někomu diplomaticky nabídnout, ale všichni se ke mně otočili zády a já se proto musela uchýlit k poměrně zoufalému činu. Vyhodila jsem zbytek do koše na záchodech. Asi holt nemám správně vytříbenou chuť.
Ostatní ale mé znechucení nesdíleli a hojně nakoupili originální výrobky svým rodinám. Netušili, co tím způsobí.
Lisieux je pro Francouze totéž co pro nás třeba Hostýn ( 🙂 ) nebo Velehrad. Akorát je to teda o kapku monstróznější. Bazilika zasvěcená svaté Tereze z Lisieux upoutá na první pohled, její bílá kopule se bělá nahoře na kopci. Zakopla jsem, když jsem si sedala do jedné z lavic, protože jsem se zase jednou vznášela nad zemí. Rána začíná postupně dunět v celém chrámu, proniká spojenými lavicemi do všech možných koutů. Jak nepatřičný hluk v šerém tichu. Venez a moi, mé ovečky, uprostřed kupole Ježíš, na pravé straně Marie matka, po jeho levici svatá Tereza.
Naplněni duchovní návštěvou nasedáme zpět do autobusu, který mezitím zajaly sýry. V teplém prostředí započaly svou práci. Do konce týdne už jsme se jejich zapáleného aroma nezbavili. Strašný strašný zápach.
Dole ve městě navštěvujeme Inter marché, obchodní dům, kde mají pro jistotu záchody společné, aby se to lidem nepletlo. Koupila jsem nové krmení pro můj foťáček, ale on je, potvora, na baterky a dál zatvrzele nefunguje.
Jako bonus pro nás byla připravena prohlídka zámku Champ de Bataille, která se ale neuskutečnila, neb zámek byl zavřen. Vpustili nás tedy alespoň do zahrad. Jelikož nejsem příliš velká milovnice francouzského zahradního stylu, vyhla jsem se všem kýčovitým zlatým rybám laškovně vystrkujícím své pozadí z vody ve fontáně a ustlala jsem si na lavičce pod rozkvetlým rudým rododendronem, skryta za živým plotem, kde jsem se zasněně usmívala na procházející francouzské babičky.
Úplně poslední zastávkou před návratem do Paříže – Giverny – dům a zahrady Clauda Moneta ? mistra impresionismu. Zde se pod prastarou vrbou skrývá hluboké jezírko, poseté proslulými lekníny, přepůlené japonským můstkem, zavaleným květy vistárie v barvách lila. Stovky stromů a keřů otevírají úzké cestičky podél hučícího potoka, v jehož vlnách jiskří bílé mraky, které se tu a tam obtisknou i do nehybné hladiny. Ráj na zemi mezi záhony rozkvetlých stonků. Člověk má skoro pocit, že zde by také vytvořil cosi moc krásného.
Den pátý - čtvrtek 3.5.2007
Třetí noc jsme strávili v F1 na západní straně Paříže. U snídaně jsme v rámci folklóru ukradli marmeládičky a vyrazili do Versailles navštívit smetánku. Profesorům se podařilo usmlouvat cenu vstupného na zdarma, poněvadž naši různorodou skupinu vydávali za mladší osmnácti let. Zámek ve Versailles je obrovský, chodby mohutné, ozvěny Ludvíkových kroků všudypřítomné. Jeho portrét v životní velikosti visící v osobní ložnici nadšeně fotí nějaká mladá Asiatka. Paradoxní obrázek. Fotí ostatně všichni, každou židli, koberec či postel, protože na ní asi někdo důležitý spal a bůhví co jiného důležitého v ní ještě dělal.
Nesahejte na Napoleona!
Zastavuji se v jeho komnatě obehnané válečnými výjevy. Uprostřed trůní bysta. Malý velký muž. Veličenstvu v celém zámku závidím snad jen dech beroucí královské divadlo a sloupovou královskou kapli. Zbytek musela být ukrutná otrava – mít dva tisíce lidí neustále za zadkem!
Vypouští nás do Versaillských zahrad. Mimo hlavní promenádu si Marie Antoinetta vybudovala svou lidovou vesničku, kde v selském duchu trávila čas se svými dětmi. Stromy ostříhané do bizarních tvarů a zkrocené keře se táhnou, kam až noha došlápne a oko dohlédne. Francouzskému stylu jsem ještě stále nepřišla na chuť.
A už jsme opět v centru všeho dění, v Paříži, tentokrát kus za Seinou, v nejmodernější čtvrti La Défense, na pařížském Manhattanu. Tatam je stoletá historie, její místo tu zaplňují tvary skla a betonu, okna mrakodrapů stoupají k nebi, tlačí se jedno na druhé. Město budoucnosti v čele s La Grande Arche ? velkou archou, novodobým vítězným obloukem – vzdává hold starým a dlouhým časům. Je v tom cosi okouzlujícího, jiný svět, slibující zářné zítřky, plný holubů a lidí v oblecích. Na plakátech tu je samý Le Pen.
Je poledne a na schodech Velké archy obědvají stovky byznys – mužů a byznys – žen. Snědý Francouz na schodě opodál čte nějakou knížku – D´autre temps. Ani nezvedne hlavu, když ho naše řady ze všech stran obtékají, soustředěn a zaujat. Navštěvujeme jeden z největších možných obchodních domů s názvem Les quatre temps. Nějak často se nám tady zjevuje motiv času. Máme ho naštěstí dost, takže stihneme nalézt v tom bludišti lidských hlav a podpatků i záchody. Merci de votre visité et bientot! Děkují nám za jeho použití. Ach, jak tu jsou milí.
V maličké trafice už opět nakupujeme pohledy. A já si dokonce pečlivou francouzštinou řeknu o známky. Milý prodavač na mě nejdřív chvilku soustředně zírá, za moment se ovšem vzpamatuje a na závěr se se mnou rozloučí pečlivou angličtinou.
Abychom poznali metropoli ze všech možných stran, veze nás autobus na Montmarte, nejvyšší bod Paříže, který měří 130 metrů. Ona je Paříž taková jako spíš placka. Montmarte – hora mučedníků, lehkých dívek, umělců a otevřených dveří. Lehké dívky a jejich provozovny jsou naštěstí spíš jaksi dole, takže s díky odmítáme nabídky na třicet filmů za dvě eura a šplháme křivolakými uličkami nahoru k bazilice Sacre Coeur. Pozor na batohy! Sešel se hotový Babylón a rozhodl se nám prodat.
Pod bazilikou Kristova srdce někteří lidé posedávají, jiní s ohlými hřbety stoupají po příkrých schodech. Za těžkými dveřmi chrámu se naráz rozléhá ticho. Plamínky svíček plápolají v každé postranní kapličce, barevné výplně oken sem propouštějí jen nepatrné proužky světla a zkreslují je svými odstíny. V kopuli opět Ježíš s obrovskou náručí objímá všechny poutníky. Mezi hlavními lavicemi prochází skupinka mladých lidí oblečených v podivných barevných hábitech. Kolem se line hypnotizující óóóómmm, ostatní se zastavují, překvapeně stojí. Jeden ze skupiny v zeleném hábitu upřeně pozoruje. Z nejhořejší kopule sestupují k zemi po širokých sloupech dva andělé.
Za bazilikou zpívá ono proslulé náměstí umělců. Štětce tu malují přátelskou atmosféru, uvolněné úsměvy, vůně slibuje příchuť exotiky. V jedné z postranních uliček procházím přecpaným obchůdkem. Sleduje mě francouzský prodavač. Vybírám konečně jeden vkusný suvenýr a radostně zamířím k pokladně. Pokladník prohodí směrem k tomu prvnímu: “Elle est plaisante, olala” (či tak nějak). A oba na mě začnou francouzštit a jsou při tom nějací ohromně veselí. Radši nerozumím popel. Zkouší si se mnou povídat anglicky a nedají jinak, než že mě jinak nepustí. Tedy, co by to bylo za výlet bez jednoho trapasu, že. (Ve slovníku jsem zjistila, že jsem jim buď připadala žertovná nebo hezká, olala). 🙂
Před cizinci prcháme do L´eglise Saint Pierre, ukryté mezi stromy, vtlačené mezi obchody.
Sedíme na schodech pod bazilikou, přes zábradlí pozorujeme celou Paříž, kterou odtud máme jako na dvou dlaních a posloucháme trochu tklivé a trochu žertovné melodie mladých umělců – houslisty a akordeonisty. Podvečer se mění ve večer, slunce nezapadá, visí pod mraky nad bílým městem. Z mlžného oparu se vymotávají vzpomínky, kroutí se a tančí před očima za zpěvu houslí. Natažené na napjatých strunách umělcova nástroje, spojené neviditelnými vlákny, rozmělňují ostré hrany, ovíjejí se kolem prstů na ruce, koketují s nimi, aby se v příští vteřině zarazily a melancholicky zasnily. Když tóny vyprchají, jdu si koupit jejich CD.
Den šestý - pátek 4.5.2007
Ne pas cirkuler pendant les offices
Večer jsme přejeli do F1 na východní straně Paříže, kde je ráno zataženo. První dnešní zastávkou je čtvrť Saint ? Denis, která není turisty tolik vyhledávaná, neboť stojí trochu bokem. Pod stejnojmenným chrámem je ale utajen přímo královský poklad – hrobka králů. V postranní kapličce klečí starší muž. Má zavřené oči a vroucně se modlí, zavřenými ústy pronikají ven tiché prosby. Sedám si do rohu, nechci ho rušit. Je to kaple svatých žen. Přede mnou velká socha Panny Marie, nad ní Černá Madona, po jejich levici svatá Tereza, další Madona. U každé z nich zapálené svíčky, spousta důvěřivě rozpuštěného vosku…
Géode je něco jako velká výzkumná budova, jejíž součástí je i naleštěná ocelová koule. A přesně do té koule jsme se vydali, poněvadž nás profesoři pozvali do supermoderního 3D kina, které v ní sídlí. První film byl francouzský dokument o skupině cestovatelů zdolávajících řeku Nil na raftových člunech. Jedinečný zážitek, když letíte proti směru vln a zvedá se vám žaludek, protože vaše letadlo provádí nebezpečné otáčky. Bojíte se, že narazíte do stromů, voda na vás stříká a vy tomu všemu doopravdy věříte. V tom okamžiku vás napadá, jak snadno lze vaše smysly ošálit.
Druhý už byl skutečně tři-dé i s těmi známými dvoubarevnými brýlemi. Posadili nás před nějaké africké Safari. Safari jsem prospala, jelikož to jinak nešlo. Bolely mě z toho úchvatného vynálezu oči, potažmo pak celá hlava a vzbudila jsem se na gepardy v trávě a potom až na titulky. Jak jsem zjistila, ostatní na tom byli podobně. Tak mi alespoň povyprávěli o pakoních. Nikdy víc, chce se říct.
Il y a une eglise dans ma vie
Nám už známým metrem jsme urazili trasu z Porte La Villete na Les Halles, kde nám byl přidělen poslední – pětihodinový rozchod, abychom si mohli jít, kam jen chceme. No pochopitelně, já šla do kostela. Tentokrát Saint Eustach. Uvnitř zkouší dětský orchestr. Asi tu budou mít koncert. Nenápadný plakát oznamuje, že to bude dokonce dnes večer. Ještě se vrátíme. Prostranství Les Halles je celé podkopáno a tam dole sviští metro a obchodují obchody.
Nesleduj dav a nepřijímej jeho pravidla, svazují tě. A jejich lana nejsou přátelská, neochrání tě.
Centre George Pompidou vyhlíží jako nebezpečná chemická továrna, ale uvnitř – poté, co nám nutná stráž u dveří prohlédne batohy – působí celkem přívětivě. Konečně někde nalézám poštovní schránku. (Od toho okamžiku je samozřejmě na každém rohu).
Po zastřešené ulici Rivoli, která se prochází podél Louvru, prý lze dojít až k Vítěznému oblouku. My usedáme v Jardin des Tulieries a srdce nám usedá nad bolavýma nohama. Na cestě zpátky se protrhne nebe a na Paříž se snáší dunivá bouřka. Ulice se rázem vyprazdňují, někteří se stejně jako my schovávají pod vstupními vchody.
Utíkáme se usušit do kostela. Je za pět minut půl osmé a venku řádí déšť.
—LES RACINES DE L´EUROPE — CONCERT de l´Orchestre des jeunes de Bergedorf. Orchestre principal des lycées Hansa – et Luisen-Gymnasium de Hambourg, Allemagne, direction: Johannes Rasch.
Orchestr je měkce osvětlen, mladí umělci ladí sváteční atmosféru a své nástroje. Vivaldi, Bach, Bizet, Mozart, Marcello, Bartholdy, myšlenky se přelévají, violoncello triumfuje, pak pouští ke slovu první housle. Čas od času se země zatřese. Projíždí metro. Za úzkými okny ještě pořád prší dešťové kapky, my ale musíme jít.
U fontány neviňátek už čekají ostatní. Opět to zkusíme metrem, v závěru našeho týdne nás ještě čeká noční plavba po Seině. Do Eiffelovky se strefují blesky a metro je plné k prasknutí. K večeru začíná být jiné, působí nebezpečně, pohybují se tu všelijaká podivná individua. Přímo za turniketem mě popadl za ruku nějaký obtloustlý chlap. Já, poučená několika dny v Paříži, kde se vám na každém kroku snaží někdo něco vnutit, jsem ho odbyla a snažila se ztratit z jeho dosahu. Utíkal za mnou a něco na mě nesrozumitelně křičel. To už jsem se začala trošku obávat. Zase mě popadl a máchl před mýma očima nějakým odznakem, už zjevně drsně. Revizor. Kamsi mě táhl a zbytek skupiny na mě jenom vyplašeně zíral. No, všechno nakonec bylo v pořádku, protáhl můj lístek jakousi mašinkou a zklamaně mi ho předal. Vrátila jsem se ke svým, pro které jsem se rázem stala hvězdou z akčního filmu. Někteří vypadali, jakoby snad litovali, že jsem neměla falešný lístek. 🙂
Setmělo se a přestalo pršet, zima zalézala za úplně všechny nehty a projížďka po osvětlené Seině byla asi krásná, já ale byla tak promočená a zmrzlá, že už o ní nemůžu nic psát.
Po jedenácté jsme naskákali do našeho páchnoucího autobusu a zamávali Paříži. Na rozloučenou se rozsvícená Eiffelovka rozblikala.
Konec