Fakulta slavila dvacet let. Respektive ona je slaví jaksi průběžně celý letošní rok, ale včera kvůli tomu dokonce zrušila výuku, abychom se všichni mohli hojně veselit a tímbuildinkovat, a tak jsme se s mužem hned zkraje rána vydali do Jinonic, kde sídlí ty mírumilovnější, víc snášenlivé a méně ctižádostivé z fakultních institutů a kde se oslavy zahajovaly.

Nelze arci nezmínit, že skoro víc než studentů zde důstojně oslavujících bylo na místě, jako už tradičně, mých spolužáků, tentokrát z audiovizu specializace, kteří to měli za úkol a umně proto natáčeli rozhovory a prázdné židle. Reportérka Klára položila mi zákeřnou otázku. Proč že si myslím, že přišlo tak málo publika a jaký že je rozdíl mezi nedostavivšími se a mnou, dostavenou. Dumala jsem pak nad tím ještě řádnou chvíli poté, co vypnuli kameru, a dospěla jsem ke značně úchylnému závěru, a sice že tu školu mám snad svým způsobem asi i ráda a možná právě proto mě na ní všecko tak moc sere. Když jsem se ptala muže, odtušil, že za jiných okolností by taky nepřišel, ale že věděl, že se mnou ho to bude bavit, a užíval si to jak Havlovu absurdní hru.

Ponejprv jsme tedy chtěli vlézt do místnosti, kde se měl provizorně prezentovat institut ekonomický alias IES, který jinak tleje v Opletalce, protože lákal přednáškou na téma Proč že si všeci o něm myslí, že tam chodí jenom nafoukaný blbečci. Nemáte ovšem tušení, jak jsme se lekli, když vůbec první, co jsme na tom místě spatřili, byl sám doktor Šutrák, který mi den předtím soustavně narušoval mou sofistikovanou prezentaci na ekonomickém semináři. Každopádně i s ním a exděkanem nás tam bylo asi pět. Pak se teda ukázalo, že se vlastně po nás chce, abychom řekli, proč ty iesáky nemáme rádi, což ale nebylo úplně jednoduché, protože “neekonomové” jsme tam byli asi tak právě dva. Muž se toho ovšem ochotně chopil a rozviřoval tam staré rány a roztahoval zašlé šrámy a byl za to přítomnými akademiky schválen tak, že až trošku znervózněl. Krátce na to nám bylo řečeno, že institut žurnalistický sídlí vlastně v ghettu (se značně luxusní adresou dodávám) a málo se bratří a to že je špatně, a museli jsme vstřebat řadu matematických vtipů a dojemný ideologický výtrysk pana socInga. děkana současného, kterého jsem předtím měla radši.

Potom jsme teda navštívili domovský stan, kde náš institut promítal ukázky prací studentů. Chtěla jsem prchnout brzy pryč, ale přikradla se k nám milá paní Trunečko a počala šeptat, co všecko se tady pouští a pouštět bude, a tak jsme zavázaně zůstali, díky čemuž jsme se dočkali exkluzivní reportáže o panu Kopfrkinglovi juniorovi.

Podle programu měl následovat happening před vchodem, který, jak se záhy ukázalo, spočíval v tom, že několik ofrakovaných zaměstnanců fakulty vylezlo z budovy k těm pěti studentům, kteří již čekali, aby společně vypustili slavnostní balónky v duchu humamyšlenky, že jsme různí, ale balónky vypustíme společně. Tak nějak myslím to bylo. Děkan ještě chvíli předtím něco plácal, kameraman Óňa nás přitom kropil kamerou jak zavlažovač, a pak děkan vyzval přítomné, ať fakultě něco popřejí, chtějí-li. Naneštěstí prorvala ticho dívčina z enklávy zvané Sociál a hlasem plným ostnů a dalšího bordelu zahlásila, že by jí přála fungující fakultní média. Chápu, že nezasvěcení tomu nemůžou rozumět, ale povím vám, že už dlouho jsem nezažila tak upřímné kolektivní trapno. Načež děkan raději máchl rukou a vypustili jsme konečně ty nadržené balónky.

Poté se oslavy přesunuly do Karolína, kde se projevovali exkluzivní emerité, šedé i jinak barevné eminence, nestoři a doyeni a moderoval je sám Václav Všežravec, který se leskl, jako kdyby ho polili glazurou. Slušelo mu to zkrátka. Nestihli jsme ovšem první půli této noblesní ceremonie, neboť muž měl nějaký meloušek na koleji. Dorazili jsme tedy, až když začínali hovořit zástupci jednotlivých institutů. Poslechli jsme si páně Mejstříka, ale vydrželi jsme ho jen proto, že po něm měl mluvit velvyslanec našeho IKSŽ o insterdisciplinaritě jakožto o výzvě, sloganu a pasti. Kde jsme byli potom, to říkat nemůžu, ale každopádně jsme se nakonec společně s ostatními odebrali na raut, kde se muž nacpal tak, že kolem sebe viděl létat víly meducínky. Moc pěkné ale taky bylo, jak u vedlejšího stolečku stála svorně skoro celá žurkatedra a futrovala se, jako kdyby měla přijít hodně tuhá zima.

Pan Fotoláb, který od rána mačkal spoušť, nás s mužem pochválil za celodenní výdrž, kterou my teda v lecčems opravdu máme, a u božské paní Mocnářky si to muž nadobro podělal, protože viděla, jak mě drží za ruku. No a úplně v pozdních hodinách jsme skončili v K4, kde slavný den tak jako tajně (protože nikdo nevěděl, že to má co dělat zrovna s naší fakultou) zakončovala psyche Poetic Filharmony a coby večerní audiovizstruska tu ze spolužáků zbyl jen Andrej s Tomem, kterým jsme ovšem ale opět ochotně odpověděli na kameru, a mihl se tu také známý neznámý pán, který na rautu doloval raky z krunýře. Epesní to bylo prostě!