Tvrdé jádro Fialové koaly vyrazilo podpořit svého člena, citlivého medika Karlíka, který se kromě sledování seriálů z lékařského prostředí realizuje v jistém hudebním tělese. Toto těleso hodlalo koncertovat úplně poprvé ve strašně drsném žižkovském klubu spolu se zavedeným progresivně metalovým hudebním souborem Oxhole, který vyvzlínal trhlinami sokolovské zemské kůry. Řekla bych k těm dobrým chlapcům z dolů asi toto: “Trpaslíci kopali příliš chamtivě a příliš hluboko…Ty víš, co probudili v temnotě Khazad-dum: Stín a oheň!”

Skupina, v níž Karlík buší, se jmenuje šokujícně debilně – čpí z toho poetika švédských stolů a na instrumentální rock mi to až příliš zavání borůvkovými košíčky. Jenomže vůdce této hustokruté snídaňové party a hrdý autor názvu působí už na první pohled jako militantní guma. Chtěla jsem vědět, jestli to označení má taky nějaký hlubší smysl. Tak má – ale nechtějte ho znát, protože je asi takový, jako když byste se snažili na zlatého retrívra naroubovat čínské prasátko.

Zanechala jsem doma všechny cennosti a okrášlila se umrlčí plackou, abych zapadla mezi drsné muže. Když jsme ovšem před dotyčným klubem natáčeli intro a popatřili, jací že to okovaní rozervanci dovnitř vstupují, uvědomila jsem si, že těch placek jsem si měla vzít asi tak deset – nebo za sebe rovnou tu placku poslat.

Osazenstvo se nicméně skládalo převážně z všelijakých netradičních matfyzáků a jejich přívrženců. Tohleto neříkám, protože bych chtěla bezhlavě stereotypizovat, ale protože s nimi muž chodíval na matfyzu laškovat do knihovny, takže je prostě důvěrně znal (A co?! Mám ho ráda!). Druhou početnou skupinu pak tvořily děti sokolovské mafie, které byly ale tak vychované, že dojaté paní barmance samy od sebe nosily sklo.

Byl mi svěřen úkol kameramana. Soustředila jsem se tak pekelně a zoomovala jsem tak zaujatě, že když jsem šla nad ránem spát, musela jsem si zazoomovat na sny. Fotografický záznam pořizoval jakýsi sokolovský pernatec a tvářil se u toho jak načepýřený paparazzo v obličeji zrudlý důležitostí vlastního ocasu. 🙂

Každopádně všichni hráli jako ďasovci a myslím, že Karlíka z úspěchu trochu i přestala mrzet průdušnice, co ji ráno prorazil při operaci. Vine mě k němu zvláštní citové pouto a byla jsem na něj velice pyšná. Akorát si ho tam našla nějaká žena, o níž později smutně prohlásil, že má vesměs všechno, ale že ho zkrátka nějak nepřitahuje. V jazyku automobilových metafor to prostě nebylo žádné Mondeo.

(PeS: Kdyby to někoho zajímalo, tak já jsem jako v tomtéž jazyce hybridní auto. :cool:)